1) skutečný čas, který přímo závisí na silách Allatu; pokud si vzpomínáte, všechno na tomto světě (ať už hmota nebo energie) včetně času existuje pouze díky Allatu, o kterém jsem vám už vyprávěl;

2) globální čas (nebo absolutní čas) – časový úsek, který trvá od vzniku do úplného vymizení hmoty v měřítkách Absolutna;

3) objektivní čas – je pro nás obvykle vnímání času – vteřiny, hodiny, měsíce, roky, které je podmíněné otáčením Země okolo vlastní osy a Slunce, tedy stabilně se opakujícími fyzikálními procesy v pravidelných časových intervalech;

4) subjektivní čas je individuální chápání času každého individua.

Ale abys lépe pochopil tyto procesy, tak ti asi vysvětlím tyto časové pojmy na názorném příkladu.“ Sensei požádal mládež o krabičku sirek a vytáhl z ní jednu sirku. „Tak podívej. Představme si, že oheň této sirky od okamžiku svého vzniku do konce shoření dřívka je proces vzniku a zániku veškeré hmoty. Okamžik pohybu, když vezmu do ruky zápalku, přiblížím ji ke krabičce, vyvinu úsilí, abych vykřesal jiskru, kdy vzplane sirka až do jejího úplného shoření toto všechno je obrazně řečeno v globálním měřítku průběh skutečného času. To tedy znamená okamžik vzniku, působení a zmizení sil Allatu během procesu vzniku a zániku hmoty. Pro naše lidské vnímání v tomto čase neexistuje přítomnost, vnímáme pouze minulost a budoucnost.

Globální čas to je okamžik pohybu času od vzniku první jiskry až do úplného shoření této sirky. Přičemž celý tento proces bude lépe charakterizovat ne při hoření zápalky sírovou hlavičkou směrem nahoru ve vertikální poloze, ale právě když se nachází ve svislé poloze hlavičkou dolů. Všimněte si na rozdílnou rychlost postupu plamene.“

Sensei zapálil sirku a předvedl nám rovný, pomalý plamen, když je sirka v poloze sírovou hlavičkou nahoru, a potom sirku obrátil sírovou hlavičkou dolů. Plameny se zvedaly nahoru a rychle se zmocnily dřívka sirky. Sensei okamžitě uhasil oheň, aby se nepopálil.

„Zastavíme si tento okamžik,“ pronesl s úsměvem. „Všimněte si těch míst, která se oheň stihl zmocnit v otočené pozici sirky.“ Sensei předal uhašenou zápalku ostatním. „Ke stejnému procesu dochází, obrazně řečeno, i v globálním měřítku. Vesmír, jenž se rozpíná s narůstající rychlostí, nevyhnutelně zrychluje globální čas, nicméně nijak přitom nepůsobí na skutečný čas. V současné fyzice existuje takový axiom o čase: jevy, shodné ve všech poměrech, probíhají ve stejném čase. Globální čas je pro lidské chápání relativní, jelikož logické vyhodnocení daného procesu probíhá skrze materiální struktury mozku. Proto se má v dnešní vědě za to, že v přírodě není žádný reálný fyzikální proces, kterým by bylo možné změřit globální (absolutní) čas. Z tohoto důvodu existuje takový postulát, že plynutí času závisí na rychlosti pohybu měřící soustavy.“

„Jak je to možné?“ nepochopil Andrej.

„No jak už jsem říkal, názory na plynutí času v mnohém závisí na tom, z jakého bodu odečítacího systému pozorujeme tento proces. Představte si například, že by tato experimentální sirka měla obří rozměry, byla by třeba kilometr dlouhá. Vy jste jako pozorovatelé (tedy v našem případě bod odečítacího systému), nacházející se na obřím jeřábu, který je paralelní se zápalkou, a chcete zkoumat proces spalování.“

„Aháááá!“, chytil se té myšlenky Žeňa a zasněně pronesl: „Takže já bych měl jako helmu, hasičský oblek a hasicí přístroj v ruce.“

Mládež se uchichtla, ale Stas si zvlášť stěžoval Senseiovi:

„Ne, s ním není možné provádět byť jen imaginární experimenty! Pochop, sotva jsem si představil, jak jsem v bílém vědeckém plášti, se mnou mladá asistentka, když do mé světlé asociace vtrhl tenhle ušmudlaný típek s hasičským přístrojem v ruce!“

„Vau vau!“ pronesl mazlivě Kosťa.

Všichni se zasmáli.

„No to už jsou specifické vlastnosti osobního vnímání,“ promluvil napůl v žertu Sensei. „Tak si představte, že zápalka začala hořet a plamen (což v tomto srovnání představuje vzniklý a stále se rozšiřující vesmír) se začal pohybovat zdola nahoru. Pokud se rychlost zvedání vašeho jeřábu rovná rychlosti postupujícího plamene, tak budeme vnímat čas relativně neměnně. Budete-li se pohybovat rychleji než plamen, bude se vám zdát, že se doba hoření zpomaluje. Ale pokud se budete pohybovat pomaleji než plamen, uvidíte, že se čas zrychlil.“

„To nechápu?!“ podivil se Kosťa. „A proč musím hádat a řídit se vlastními vjemy, když můžu použít například stopky?“

„No ty jsi teda natvrdlý ořech s přízemním myšlením!“ pousmál se dobrácky Žeňa. „Kde jsou stopky a kde je vesmír!“ Přitom mladík nápadně kývnul směrem k zemi a ke hvězdné obloze.

Všichni se znovu rozesmáli. Na to Sensei odpověděl:

„No jen se smějte, ale Žeňa má v určitém smyslu pravdu. Co jsou to stopky? Přístroj k měření časového intervalu v sekundách. A co je to sekunda? To je jen dohodnutá měrná jednotka. Její definice se několikrát měnila s tím, jak rostla vědecká poznání v této oblasti. Dnešní definice sekundy byla přijata v roce 1967. Dnes lidé označují za sekundu časový interval, během kterého dojde k určitému počtu period záření určité vlnové délky atomu cesia. Dnes to vědci považují za nejpřesnější ze všech etalonů základních jednotek SI. Co k tomu říct?!“ Poslední větu Sensei pronesl s určitým dvojsmyslem. Potom chvíli mlčel a pokračoval: „Objektivní čas na příkladě hořící zápalky je doba trvání fyzikálních a chemických procesů, které probíhají při hoření. No a subjektivní čas je individuální časové vnímání částečky daného procesu.

Ale protože se globální čas neustále zrychluje, tak se tím pádem zrychluje i objektivní čas. Ačkoli z pozice toho, jak člověk subjektivně vnímá objektivní čas, se jeho rychlost nemění, má tedy den stále 24 hodin jako dřív. Docházíme tedy k paradoxu času: na jedné straně se čas zrychluje a člověk to cítí. Jak se říká, ani se nestihneš v pondělí probrat a už je sobota. Ale na druhé straně z pohledu fyziky zůstává objektivní čas jakoby stabilní, mám tím na mysli rok, měsíc, dny, hodiny, sekundy. A celý tento fenomén je způsoben v prvé řadě tím, že čas, jakož i prostor, představuje nedílnou charakteristiku hmoty. Kdyby nebyla hmota, nebyl by čas ani prostor. Ano a čas stejně jako prostor jsou také velmi těsně spojeny s gravitací.“

„S gravitací?“ zeptal se udiveně Nikolaj Andrejevič.

„Ano. Čas, prostor a gravitace jsou vlastnosti Allatu, které se projevují v energii částečky Po. Allat je prvotní příčina vzniku a existence materiálního světa. A právě vnitřní impuls směrem dopředu energii Po zrodil čas. Dnes můžeme čas definovat jako ohromnou energii při ohromné hustotě… A čas, gravitace i prostor jsou vlastní veškerému materiálnímu světu. V nemateriálním světě nebo v duchovním, v realitě Boha, nazývejme to jakkoli, tedy celkově vzato v onom světě za hranicí, pojmy času, prostoru a gravitace zcela chybí.“

„A co tam je?“ zajímal se Viktor.

„Rozumíš, logicky vysvětlit to, co je tam za hranicí, je v podstatě nemožné. Proč? Protože lidský mozek je materiální, je omezen. A lidské myšlenky, ačkoli to jsou mnohem jemnější struktury hmoty, jsou stále hmotou. Proč v každé době duchovní učitelé vždy lidem říkají: „Věř“? Protože vědomí člověka nemůže plnohodnotně pochopit onen svět. Může buď bez odporu uvěřit, což se nazývá čistou vírou, pokud v sobě člověk zapíná agahtodemona. Nebo přijmout jako hypotézu, pokud váhá mezi svými kladnými a zápornými myšlenkami. Nebo to považuje všechno za výtvor fantazie, v případě, že se nachází na vlně kakodemona a má mnoho pochybností… Ale to, co se nachází za hranicí, jde zcela reálně procítit na vnitřní úrovni. K tomu je zapotřebí dosáhnout určitého stupně duchovní dokonalosti.“

„A Šambala se taky nachází za hranicí, kde není čas?“ zeptal se Stas.

„Ano. Proto tam není ani minulost ani budoucnost v našem pojetí.“

Nikolaj Andrejevič využil pauzu a pokusil se znovu vrátit rozhovor k tématu času, jenž ho zajímal.

„A existuje zrcadlový odraz světa? Vždyť pokud ve skutečnosti existuje, tak můžeme mluvit o fyzikální roli směrování času jak na jednu tak i na druhou stranu. Přinejmenším důkazy hmoty a antihmoty už jsou nalezeny. A já se domnívám, že když bude dokázán zrcadlový efekt času, tak je zcela reálné sestrojit stroj času.“

„Stroj času?“ pousmál se Sensei. „Mohu ti prozradit, že tyto domněnky zůstanou stále jen domněnkami, ničím víc.“

„Ale proč?“

„Protože sestrojit stroj času pro materiální objekty je nereálné. Vysvětlím proč. Čas v materiálním světě plyne v jednom vektoru, tedy jedním směrem od okamžiku, kdy se hmota projeví, až do momentu jejího zmizení. Vždyť materiální svět je podřízen jednomu a tomu samému časovému cyklu – skutečnému času. Materiální svět je samozřejmě mnohotvárný, existuje v něm mnoho paralel. Nicméně všechny tyto paralely se nacházejí na různé frekvenci, ale … v jednom a tom samém skutečném čase. To znamená, že přesunout se tam v prostoru můžeš. Okamžitý přesun v prostoru je pro materiální objekty zcela reálný. Ale přemístíš se na jinou frekvenci ve stejném globálním časovém okamžiku.“

„Počkejte, cože?“ nepochopil Andrej. „Vždyť dokonce když z jednoho bodu na zemi letíš letadlem na jiné místo, tak i tam je rozdílný čas.“

„To, o čem mluvíš, se vztahuje k pojmu subjektivního lidského času. To jsou okamžiky. Ještě o nich budeme mluvit…. Mimochodem, když mluvím o okamžiku. Ve své podstatě skutečný životní čas materiálního světa se vší jeho mnohotvárností je jenom jeden okamžik a nic víc, který se pro nás roztáhl na miliardy let. Ale ve skutečnosti je tento čas velmi omezen. Nekonečnost jakož i věčnost v pravém svém projevu je vlastní pouze oné straně, té za hranicí, tedy realitě Boha, ale vůbec ne materiálnímu světu. Materiální svět pro onu stranu představuje něco jako určitý záblesk, který má svůj začátek a konec. Materiální život můžeme obrazně přirovnat ke kapce vody, jež dopadla na sluncem rozpálený písek na poušti. Nestihla se ani objevit, když okamžitě zmizela, vypařila se. Ačkoli ve skutečnosti vlastně jen přešla z jednoho stavu do jiného. Ale okamžik její existence na písku pro náboj elektronu, který se v ní nachází, představoval celý život v ‚nekonečném Vesmíru‘.“

„To znamená, že antičas jako takový vůbec nemůže být?“ upřesnil Nikolaj Andrejevič.

„Přesně tak.“

„A jak je to tedy s existencí částic a antičástic?“

„To nenarušuje zákon hmoty. Vždyť obě existují v jednom a tom samém čase. Antičástice i částice mají tytéž hodnoty hmoty a jiné fyzikální charakteristiky. Přesto některé jejich charakteristiky, například náboj nebo magnetický moment, mají opačná znaménka. A to je všechno. Dokonce i to, co vědci v budoucnosti objeví, pokud samozřejmě ta budoucnost pro tuto civilizaci nastane, bude spojeno se změnou frekvence jako takové, ale ne se změnou celkového času.“

„No dobře a jak je tedy možné, že se člověk v procesu reinkarnace může dostat do jakéhokoli pozemského času včetně minulosti? To v podstatě odporuje tvým slovům.“

„Nic tady neodporuje. V tom právě spočívá lidský paradox. V člověku je přítomna duše, tedy vtroušenina z vnějšku, ze světa reality Boha, a ta je zapouzdřena v hmotě. V podstatě podle všech představ je to skutečná antihmota. Všechno ostatní, co lidé nazývají „antihmotou“ je jen a pouze transformace energie Po. Když člověku dochází životní energie prána a umírá, pak jeho duše spolu s osobnostním otiskem přechází hranici z materiálního světa do nemateriálního, tedy mimo čas…“

„A co je ten osobnostní otisk?“

„To je zajímavá věc. Osobnostní otisk je samozřejmě obrazné přirovnání. Ale označuje to tu vnitřní bytost, kterou člověk během svého života vytvořil spolu se všemi jeho prožitky, vzpomínkami, pocity. Přičemž jde o vzpomínky na celý jeho život, na každý jeho okamžik od začátku až do konce. Proč je velmi důležité být v průběhu celého života Člověkem? Protože pokud máš „tady“ možnost volby jak na úrovni myšlenek, tak na úrovni činů, tak „tam“ dostaneš jenom to, co si za svou volbu zasloužíš.

Takže v lidském chápání existuje pojem „minulost“ proto, že subjektivně usuzujeme, že se nacházíme v přítomnosti. A život je v podstatě řada okamžiků, které jsou podmíněny ezoosmózou, tedy neustálým vnitřním impulzem energie Po v přítomnosti. Za hranicí pojem minulost jako takový, a vlastně ani budoucnost, není. Když jde naše duše na přerod, tedy když vychází z bezčasu do materiálního světa, dostává se do mnohovrstvé úrovně reality přítomnosti, kterou my bychom v jejích jednotlivých projevech chápali jako minulost nebo budoucnost. A to je celé. Proto duše v našem lidském chápání může „putovat časem“, ztělesňovat se v nových tělech. Nic podobného ale není v moci každého materiálního objektu. Všechno, co se s nimi může stát v materiálním světě, je spojeno s přeměnou energie Po v přítomném okamžiku.“

Nikolaj Andrejevič si očividně znovu v duchu procházel Senseiova slova, začal polohlasně uvažovat, jakoby mluvil sám k sobě:

„To znamená, že když člověk umírá…“

„Mimochodem ale není smrt jako smrt,“ dodal Sensei. „To, o čem jsem mluvil já, probíhá v případě, když dochází člověku životní energie prána. Přičemž u každého je to jinak. Tady už všechno závisí na subjektivním čase a věk jako takový tu nehraje roli. Někomu může prána dojít v dětství, u jiného ve středním věku, a jiným až ve stáří. To není důležité. Hlavní je, že potom duše přechází do cyklu převtělování. Ale bývají i případy předčasné smrti, kdy má člověk ještě dost prány, a někdo mu například násilně vezme život nebo se někdo sám z hlouposti připraví o život. Potom jeho duše, která se odděluje spolu s astrálem, se svými tenkými obaly a pozůstatky nevyčerpané prány od zemřelého těla, neodchází na převtělování, ale začíná existovat tady, v tomto čase, v tomto životě na jemné materiální úrovni, řekněme v podobě … „přízraku“, jak tento „subjekt“ nazývají lidé. A v tomto stavu se potuluje „ani tady ani tam“ velmi dlouho, mnohem déle než by člověk žil v těle. Protože energie prány se bez materiálního těla spotřebovává velmi pomalu. Duše se může osvobodit z této zdlouhavé hrůzy pouze tehdy, když je spotřebována prána a jsou zničena jemná těla. Důležité je i to, že v tomto případě se mnohem více zintenzivňují všechny prožitky člověka, které nashromáždil ještě v těle. A s těmito osobnostními prožitky musí existovat celé období „života“ v podobě přízraku.“

„Mizerná perspektiva,“ zabručel Andrej.

„Je to pochopitelné,“ promluvil Sensei. „A co se týče toho, jak člověk subjektivně pociťuje čas, je to v mnohém relativní. Proč? Především proto, že všechny procesy v mikrosvětě i makrosvětě jsou vnímány z lidského úhlu pohledu, prostřednictvím toho, jak to hodnotí lidská myšlenka. Jen připomenu, že ta vzniká v materiálním mozku, který je přece ve svém chápání omezen. Lidstvo už nashromáždilo mnoho svých představ o čase, které lidé potřebují jen k tomu, aby se jim snáze žilo a mohli snáze poznávat okolní svět. Všechny tyto pojmy jsou ale relativní, počínaje kalendářem a konče dělením na části sekundy se svými relativními chybami. Vezměte si například takovou chronobiologii, která zkoumá různorodost vnitřních biorytmů u živých jedinců. V ní je pojetí času pro každý organizmus také relativní…

„No, v podstatě ano,“ souhlasil Nikolaj Andrejevič se Senseiem. „Pokud vezmeme třeba člověka, tak u něj každý orgán pracuje na své frekvenci, se svým intervalem vibrací: vibrace vln mozku jsou rovny jedné desetině sekundy, šesti sekundový dýchací cyklus, sekundové základní srdeční rytmy a tak podobně…“

Když Žeňa uslyšel tyto slova, okamžitě zavtipkoval:

„No jo… Já jsem Stasovi vždycky říkal: ‚Ty nejsi člověk, ty jsi náhodná sada orgánů.‘ A on nevěřil.“ Obrátil se k příteli a dodal: „Slyšíš, co tady říká moudrý člověk…“ Když se doktor spolu s ostatními zasmál Žeňovu vtípku, přesto tento legrační dojem okomentoval:

„To se zdá jenom na první pohled, že každý orgán je „náhodný“ dle svých vibračních procesů. V každém organizmu se nachází hlavní „regulátor vibrací“. Ten synchronizuje společnou práci celého organizmu jako centrální procesor v počítači.“

„Přesně tak,“ přikývl Sensei a upřesnil: „Přesto ale, všechny tyto sekundové vibrace jsou také relativní. Pokud se změní vnější podmínky a nebo když aktivně působí psychologický faktor, vnitřní čas se může zpomalovat nebo zrychlovat, zpomaluje se nebo zrychluje se v prvé řadě ezoosmóza člověka. A potom se tím pádem zpomaluje nebo zrychluje práce organizmu. Například při stresových stavech.“

Jak napsal Pavlov: „Základem odpočtu času CNS je střídání vzrušení a útlumu,“ prohodil Nikolaj Andrejevič.

„Ano. Takže čas je pojem relativní, zejména v biosystému. Všichni lidé, živočichové, všechny rostliny a všechen hmyz žijí různě dlouhou dobu, stárnou různě rychle. Zjednodušeně řečeno má každý svoji zásobu prány, proto i biologické hodiny každého běží jinak rychle. Tím pádem vnímáme čas objektů hmoty každý jinak.“

„Běží jinak rychle?“ zeptal se Ruslan. „To jako jak?“

„No vezmi si například velmi staré stromy, třeba tis červený, který žije dva až čtyři tisíce let. Stejně jako jiné dlouhověké stromy roste pomalu, ale zato žije déle. Nebo například želvy. Mnoho druhů se dožívá až sta let. Rychlost reakcí suchozemských želv je například dvakrát až třikrát pomalejší než naše. Pokud bys kolem nich prošel pěšky, jim by se zdálo, že ses jenom mihnul, stejně jako se to tobě zdá u motocyklisty, který se pohybuje rychlostí zhruba 50 km/h… Nebo si vezmi mouchu. Vnímáme ji jako bytost s vlastním časovým cyklem, zcela odlišným od toho našeho. Podle výpočtů jeden den představuje pro mouchu zhruba jeden náš kalendářní měsíc. Jsme pro ni nepředstavitelně pomalé bytosti. A proč? Protože rychlost života mouchy je mnohem vyšší než rychlost života člověka. Tím pádem i rychlost jejich reakcí je mnohem vyšší… Zatímco například Žeňa nad ní zvedne ruku a bude se snažit jí chytit, stihne si moucha vyčistit všechny nohy a křídla, určí, odkud přichází hrozba a kam je pro ni nejlepší a nejbezpečnější uletět, zatímco ta lenivá bytost se uráčí spustit svoji ruku. Přitom moucha klidně odlétá a křídly udělá desítky kmitů za sekundu.“

„Já nejsem sadista,“ ohradil se Žeňa, koutkem oka pohlédl na otce Joanna, a pokračoval: „Na rozdíl od některých, nebudu ukazovat prstem. Já mám přírodu rád!“

Nicméně v ten okamžik, když uviděl na své ruce přistát komára, mimoděk po něm plácl rukou. Všichni se rozesmáli.

„To je vidět,“ usmál se Vano.

„To byl prostě jeho osud,“ obhajoval se Žeňa, když z ruky smetával zbytky komára.

„Zajímavé, a je možné naložit se svým časem tak, aby člověk, jak se říká, žil dlouho a šťastně a jednoho dne umřel?“ zeptal se Ruslan, jenž se nacházel v zajetí svých představ.

Kosťa se pousmál a sarkasticky přispěchal se svým postřehem:

„Proč by to nebylo možné? V historii je znám takový případ. Vždyť v Pompejích také žili dlouho a šťastně … a všichni jednoho dne umřeli.“

Všichni se znovu rozesmáli, rozvíjeli tento námět a zasypávali Ruslana vtípky. Když skončila pětiminutovka smíchu, řekl Sensei:

„Člověk je schopen mnohého. Když žije svůj život, tak prakticky nevyužívá možnosti, jež mu jsou dány. Ačkoli v extrémních situacích, jak jsem vám už vyprávěl, může pozorovat jejich projevy. To se týká i času: když se subjektivní vnímání času výrazně zrychluje, ale vnější obyčejný čas se naopak jakoby zpomaluje. Nejčastěji se samozřejmě s tímto fenoménem času setkávají lidé nebezpečných profesí: piloti, závodníci, kaskadéři a jim podobní. Když se dostávají do zvlášť extrémních podmínek, tak někteří skutečně cítí, že čas se reálně zpomalil, a v této prodlevě stihnou udělat všechno možné, aby napravili situaci. Ale když se dostanou z této situace, vychází najevo, že během pár zlomků vteřiny stihli desetkrát víc práce, než by mohli udělat v běžném životě.“

„A čím je to možné objasnit? Je během těchto okamžiků využito více prány?“ zeptal se Nikolaj Andrejevič a vyslovil svoji domněnku.

„Ano. Prudké uvolnění psychické energie vyvolává mohutnou explozi prány, což ve svém důsledku působí na ezoosmózu člověka. V tomto případě se ezoosmóza jednoduše urychlí, proto člověk stíhá během okamžiků udělat mnohem víc, než ve svém přirozeném stavu… Podobné pocity prožívají i obyčejní lidé, když se setkají s intenzivními krizovými situacemi. Takže obrat „život mi během okamžiku proletěl před očima“ nejsou jenom slova.

Tady, v tomto časovém intervalu, ve kterém se nacházíme, je společná časová vlna…. Nebo aby to bylo snazší na pochopení, to můžeme říci tak, že jedeme v určitém autě života, který se pohybuje určitou rychlostí. Vidíme pouze to, co vidíme. Proč? Protože naše atomy se pohybují určitou rychlostí. Když začnou pracovat několikrát rychleji, neznamená to, že rychleji umřeme, ale prostě to, že to, co vidíme zmizí a objeví se zcela jiné zobrazení nebo obrázek. Dimenzí je mnoho, je to zcela reálné a tady nic zvláštního není.“

V rozhovoru vznikla krátká pauza. Nikolaj Andrejevič mlčel, o něčem přemýšlel a potom se znova zeptal:

„No a jak je to s přemisťováním v prostoru… Pamatuji si náš společný rozhovor o teleportaci, ale upřímně řečeno, doteď si nedovedu reálně představit, jak to probíhá ve skutečnosti…“

„Přesněji řečeno, nedovedu uvěřit,“ opravil ho s úsměvem Sensei a nazval věc tím pravým jménem.

Doktor se zamračil. Tak položené otázce se očividně chtěl v rozhovoru se Senseiem vyhnout.

„Spíš sám pro sebe pochopit základy fenoménu,“ vykroutil se z toho Nikolaj Andrejevič a stydlivě sklopil oči, jakoby se snažil utřídit myšlenky a zformulovat na toto téma přesnější otázku.

A tu zcela nečekaně prakticky hned vedle sebe uslyšel Senseiův hlas s trochu ironickým nádechem:

„Základy říkáš? Základy jsou samozřejmě dobrá věc. Ale dříve než jsou oni, je zapotřebí víra…“

Nikolaj Andrejevič se s údivem ohlédl. Vedle něho na volném místě, jakoby nic, seděl Sensei, kterému se tam podařilo dostat neznámo jak.

„Správně,“ zazněl opět Senseiův hlas, tentokrát ho ovšem doktor uslyšel z místa, kde seděl Sensei předtím.

A teprve tady si Nikolaj Andrejevič všiml, že Senseiové jsou dva. Jeden byl na svém místě naproti němu, a druhý, zcela reálný, jak se říká, z masa a kostí seděl na kládě vedle Nikolaje Andrejeviče.

„To je co, hypnóza?“ pronesl psychoterapeut udiveně to první, co mu přišlo na mysl.

Dva Senseiové se naráz pousmáli.

„Ještě hůř,“ řekl s úsměvem ten, který byl vedle něho a polohlasně mu, jako strašné tajemství sdělil: „To je rozdvojení osobnosti…. Kam se to tam u vás řadí?“

„Pomatení nebo tak něco?“ řekl automaticky neméně překvapený Viktor sedící nedaleko a nemohl přitom odtrhnout oči od druhého Senseie.

Druhý Sensei se zatřásl v tichém smíchu. Nikolaj Andrejvič lehce zatřásl hlavou, snažil se ovládnout své rozpaky a obracel se buď k Viktorovi, nebo přesvědčoval sám sebe:

„Bláznění by to bylo, kdybys tohle všechno viděl jen ty sám, ale když je to hromadné…“

V ten okamžik se zadrhl a znovu se upřeně podíval na druhého Senseie.

„Ano, tohle není žádná hypnóza, nene,“ uklidnil ho Sensei, který seděl naproti.

„Hm, jakoby nic jiného kromě hypnózy neexistovalo,“ poznamenal uštěpačně druhý Sensei směrem k tomu prvnímu. „Vidíš, co to znamená, když poskytneš Znalosti příliš brzy… Hned se začne pasovat nový klobouk ke starým kalhotám.“

První Sensei se usmál takovému výkladu svého „klonu“ a začal to Nikolaji Andrejevičovi trpělivě vysvětlovat:

„Ve skutečnosti je zde všechno geniálně jednoduché. Prostor je spojen s gravitací, gravitace je spojena s časem. A všechno dohromady je nerozlučně spojeno s působením Allata… Tomuto jevu jsou vlastní ty nejméně obvyklé fundamentální zákony…“

Nikolaj Andrejevič nechápavě přecházel pohledem z jednoho Senseie na druhého, očividně zcela nevěřil svým očím a uším. Když Žeňa uviděl takový „zázrak“, tak se div neudusil marmeládou, kterou do té doby ulizoval jako kocour smetanu od pána. Nespouštěl oči z takové „senzace“, jakoby se bál, že to všechno hned zmizí, a tiše šťouchl Stase do boku:

„Poslyš, štípni mě…“

Stas, který sám pociťoval lehký šok z tohoto vidění, natolik poctivě splnil přítelovu prosbu, že Žeňa naskočil jak opařený a převrhnul přitom skleničku s marmeládou.

„Au! Co děláš, zbláznil ses?!“

„Sám jsi to chtěl,“ pokrčil rameny Stas.

„Ale ne tolik! Podívej, jakou jsi mi udělal modřinu,“ a když se podíval na vyteklou marmeládu, s lítostí dodal: „Sakra, tolik dobroty je ztraceno!“

Ale marmeláda byla hned zapomenuta, protože během následujících okamžiků se Žeňova pozornost soustředila na druhého Senseie. Paradoxně během tohoto malého zvláštního incidentu, který odlákal pozornost části přítomných, druhý Sensei nezmizel. A i později, když se všichni všemožně snažili vykonávat na sobě úkony, aby se „probudili“, druhý Sensei zůstával na místě. V ten okamžik Žeňa odstrčil zaraženého Viktora, usadil se vedle druhého Senseie a jelikož nevymyslel nic jiného, podal mu ruku.

„Dobrý den!“

„Ahoj,“ usmál se druhý Sensei a pevně mu stiskl dlaň.

Žeňa se na ni pozorně podíval, jakoby to byl zlatý valoun, a potom, když ztišil hlas až na hororový šepot, s pochybami v hlase pronesl:

„Sensei, jsi to ty nebo ne?“ a když se obrátil k prvnímu Senseiovi, dodal: „A tento…“

Začal mimicky „telegrafovat“ své otázky týkající se druhého Senseie. A ačkoli chtěl, aby to vypadalo seriózně, dopadlo to docela komicky. V důsledku toho se první Sensei, kterému byl „telegram“ adresován, i druhý Sensei, na kterého se snažil Žeňa vyptat, rozesmáli, až z toho slzeli. Když Žeňa viděl, že jeho tichá sdělení zůstala nerozluštěna, snažil se je vyjádřit zvukem.

„A můžu se … to… tě… toho…dotknout?“

První Sensei přikývnul, protože nebyl schopen říci cokoli nahlas. Žeňa opatrně ohmatal bicepsy na ramenou druhého Senseie. Na to on, utíraje si slzy od smíchu, skrze smích pronesl.

„No vidíš! A to jsi jim chtěl ještě říci o vyšších zákonech. Jak jsi k tomu došel, že jsou na to připraveni? Já osobně kromě změny tradiční orientace nic nepozoruju.“

Druhý Sensei beznadějně mávnul rukou. Žeňa tou dobou, jakoby nevěřil své pravé ruce, už se chystal osahat dvojníkovo rameno svou levačkou. V ten okamžik ale Sensei zmizel tak rychle, jako se objevil. Mladíkovi ruce tedy namísto toho, aby se zapřeli do ramene, náhle prolétly vzduchem. Žeňa byl z té nečekané skutečnosti ztracen, rozpačitě spojil dlaně a hloupě se rozhlédl okolo.

Nikolaj Andrejevič okamžitě položil ruku na kládu, kde seděl druhý Sensei.

„Ale ano, je teplá,“ konstatoval v nevýslovném údivu doktor.

Když to ostatní slyšeli, vyběhli ze svých míst, aby mohli to teplo pocítit na vlastní kůži. Jenom Sensei a Vano zůstali na svých místech. Přičemž otec Joann seděl, aniž by se pohnul, a všechno pozoroval s vážným výrazem.

„Sensei, jak jsi to udělal?!“ zeptal se ohromeně Andrej.

„Ale,“ mávnul rukou Sensei. „Zapomeňte.“

„Jak zapomeňte?! Jak zapomeňte?!“ vzpamatoval se z šokující vidiny Žeňa a rozčílil se. „Jestli to nechápeš, tak já jsem si kvůli pravdě nechal půlku svého boku rozervat tímhle zlosynem,“ kývnul na Stase, „svůj ‚jazyček‘ jsem připravil o sladké potěšení,“ ukázal na převrhnutou sklenici s marmeládou, „a taky jsem si div nezavařil mozek! A to všechno proto, abych zapomněl?!“

Ale Sensei se usmál a místo odpovědi jen vtipkoval. Bylo očividné, že když viděl, jak mladí reagují, nechtělo se mu cokoli vysvětlovat. Po nějaké době, když se všichni více méně vzpamatovali, Nikolaj Andrejevič pronesl:

„Ne, no opravdu, Sensei… Chápu, že jsme museli vypadat hloupě. Ale mrzelo by nás, kdyby nás ta naše minutová lidská slabost připravila o poznání natolik závažných věcí.“

„A možná nejen nás…“ řekla pro všechny nečekaně Nasťa.

Sensei se pozorně podíval těm, co mluvili, do očí, potom se souhlasně usmál a řekl:

„No když už je to tak, ať je po vašem.“

Všichni ožili a pohodlně se usadili.

„Mluvil jsi o nějakých zákonech, jež jsou tomuto jevu vlastní,“ připomněl Nikolaj Andrejevič.

„Přesně tak,“ potvrdil Sensei a začal už ochotněji vyprávět: „Okamžité přemístění v prostoru je pro lidstvo elementární věc. Tady není vůbec zapotřebí zrychlení, nad kterým si teď lámou hlavu vědci. Je jednoduše potřeba naučit se využívat teleportaci. A k tomu je zapotřebí znát všeobecné zákony času. Potom se teleportace stane pro lidi stejnou každodenní realitou jako je dnes například světlo. Vždyť když Edison vynalezl žárovku, byl to pro mnohé lidi šok. Potom se ale vynález stal natolik obvyklým, že když dnes vejdeme do tmavé místnosti, běžně zapínáme světlo, a už se ani nezamýšlíme nad tím, co je to elektřina. Vždyť lidé v podstatě dodnes nevědí, co je to elektřina, protože o ní mají jen všeobecnou představu. Ovšem bez ohledu na to se přizpůsobili takovému projevu této síly a s úspěchem ho využívají. Dokonce došli až k sestavení počítačů a jejich společné informační sítě.

Takže to, o čem budu teď mluvit, se týká zákonů skutečného času, jež podmiňují tento jev. Když jsou známy, je v silách každého nového Edisona vyznat se ve fenoménech času… Takže čas, jak už jsem říkal, je ohromná energie, která se zrodila v důsledku přetvoření síly Allatu v částečku energie Po, která posléze vedla ke zrodu ezoosmózy Po. Čas plyne pouze v jednom směru z minulosti do budoucnosti. Je pevně spojen s gravitací. V závislosti na míře rozšíření času je rozšířena i gravitace. Pro čas jsou charakteristické příčina a následek. Mezi příčinou a následkem je prostorově-časový bod neboli současnost. Ta nenáleží ani příčině ani následku. Nicméně právě skrze ni probíhá přeměna příčiny v následek. Zatím je to jasné? A teď to nejdůležitější.

Podíváme se na princip chodu času. V prvotním impulzu energie Po, jenž plodí čas, došlo ke skoku energie z přítomnosti do budoucnosti, tedy z přítomnosti do následku, což také určilo jednovektorovost času. Díky oné částečce Po, jež spustila čas, se objevily prvky gravitace. Příčina se přitahuje díky gravitačním silám k přítomnosti, čímž vytváří gravitační pole. A tady na úkor vnitřního impulzu Po, tedy ezoosmózy Po, jež tvoří čas, dochází ke skoku z přítomnosti do budoucnosti. To znamená, že příčina přechází v pohyb energie času. Při tomto procesu je udržována stálost energie času v závislosti na hustotě hmoty. Pokud by například nebyla energie času a tím pádem i gravitace, naše Slunce by už dávno shořelo, magnetická pole by nemohla existovat, atom by nemohl držet své elektrony a tak dále. Zjednodušeně řečeno, díky takovému ezoosmickému projevu času je udržováno jak vnější tak i vnitřní prostředí hmoty…“

V ten okamžik se na volném místě daleko od sedících znovu nečekaně objevil Senseiův dvojník. Jakoby tu byl doma, přihodil vedle něj se povalující větvičky do ohně a potom, jako by nic, začal doplňovat Senseiovo vyprávění, jakoby se to rozumělo samo sebou.

„Ano, ale nezapomeň připomenout, že kromě svých obecných charakteristik má čas vlastnost individuálnosti v každém útvaru hmoty. Tam kde probíhá proces zhuštění hmoty, tam stejně probíhá proces zhuštění gravitace. Postupně se zvětšuje i síla času. V materiálním světě je možné považovat čas a gravitaci za nejmocnější energie, samozřejmě až po energii Po. Přičemž gravitace je předezoosmickým stavem času v procesu evoluce hmoty. Gravitaci můžeme nazvat jednou ze složek času, ve vztahu k minulosti. Přítomností je pouze sám okamžik projevení se energie Po, jenž vyvolává vnitřní impulz, tedy ezoosmózu.“

„Nezapomeňte říci, že času je vlastní asymetrie,“ ozval se hlas třetího Senseie stojícího za Žeňou. Zatímco se všichni udiveně ohlíželi, položil svoji ruku na mladíkovo rameno. Ten sebou až trhl, jak to nečekal, a s obavou se podíval na Senseie stojícího vedle něho, který, když uviděl jeho reakci, na něj mrknul jako starý známý a přátelsky ho poplácal po rameni. „Ano, ano, můj příteli, právě díky asymetrii času probíhá progres, všechno materiální si odžije svou dobu a postupuje na přetvoření energie do nové materiální podoby. Energie přechází z jedné podoby do jiné díky ezoosmóze.“

Zatímco mluvil, Žeňa se na něj úkosem díval tak, jak se medvěd dívá na objekt svého velkého úleku. Mladík pomalu otočil hlavu a podíval se na Senseiovu ruku, která ležela na jeho rameni. Zdálo se, že Žeňa ani nedýchá. V ten okamžik ze tmy zazněl hlas čtvrtého Senseie.

„No když už si tady tak pěkně povídáme,“ řekl, když přicházel k ohni od stanu s potravinovými zásobami, ukusoval sušenku a zbytek jich v krabičce držel v rukách, „tak jim zároveň povězte i o rychlosti světla. Kolik můžeme v jejich společenství pozorovat těch lenochodů.“

Čtvrtý Sensei se usmál svému vtipnému přirovnání, přiblížil se k Vanovi a přátelsky mu podal krabičku, aby si nabídl sladké. Vano si opatrně vzal jednu sušenku a rozpačitě přikývl, jakože děkuje. Ale jíst nezačal, sušenku držel v rukách jako nějakou relikvii. Když se na něj Sensei díval, rozesmál se a v ten okamžik mu něco uvízlo v krku. Když vedle sebe nenašel lahev s minerálkou, sebral rychle Vanovi z rukou hrnek se studeným čajem a několikrát si loknul.

„Děkuji,“ řekl spokojeně, když vracel hrnek jeho majiteli.

Vano znovu místo odpovědi přikývl.

„Ano, pověz jim o rychlosti světla,“ poprosil druhý Sensei.

„Už bylo dávno potřeba o tom vědět,“ souhlasil třetí Sensei. „Násobit jedna ku jedné umí, ale dva ku dvěma na to už nemají síly… Jako například když v roce 1972 vypočítali „s vekou přesností“ podle kvantových standardů frekvence, že ve vakuu rychlost světla činí „přibližně“ 299,79 x 106 m/s, a to jim stačilo. Je to úplný vtip, že do dnešní doby považují tuto rychlost za hraniční rychlost šíření fyzikálních vlivů! Řekni jim, že to zdaleka tak není.“

„No, když si to myslíte,“ pokrčil rameny první Sensei. „Prosím… To, že dnes spojují rychlost světla s časem, je skutečně chybné. Světlo se šíří díky gravitačnímu poli. Prvotní impuls, který sděluje zrychlení fotonu, výrazně převyšuje rychlost světla. Pohyb rychlosti světla je podmíněn pouze fyzikálními vlastnostmi světla. Gravitace dodává světlu rychlost a udržuje ho, protože k sobě přitahuje fotony, tím pádem ho urychluje a přitahuje k ezoosmóze. Pokud se na to podíváme z pozice času, tak se světlo pohybuje ve skocích, kdy se v přechodném časovém bodu zpomaluje a poté se zrychluje. To dokazuje, že gravitace je víc než rychlost světla. Bez gravitace a ezoosmózy by světlo stálo na místě a nebylo by dokonce ani prvotního uvolnění světla. Poněvadž tomu odpovídá příčina. A příčina, když přechází v následek, prochází skrze bod přítomnosti, tedy skrze časový vnitřní impulz. Celý tento proces je podmíněn prvotní silou přitažlivosti z minulosti do přítomnosti, a díky ezoosmóze do budoucnosti, tedy následku.“

Sensei se odmlčel a ostatní jeho dvojníci zmizeli.

„Nejzajímavější je, že moderní fyzika považuje gravitační vlivy za nejslabší z působících sil. Má se tím na mysli gravitační působení materiálních těl, například cihel na cestě nebo planet v kosmu. Celá legrace spočívá v tom, že nehledě na množství různých teorií, nikdo stejně nepochopil, co ve skutečnosti gravitace je. Pravda, je třeba přiznat, že čistě teoreticky vypočítali, že gravitace se skládá z částic, dokonce jim vymysleli i název – graviton. Ale co je to graviton, to vlastně nikdo nechápe. A to bez ohledu na to, že historie lidstva nejen že zmiňuje tento graviton, ale docela podrobně jsou popsány i jeho fyzikální charakteristiky. Protože graviton není nic jiného než částečka Po. A těmito částečkami, jak jsem už říkal, je tvořen celý Vesmír. Například takové neutrino, jak už víte, se skládá z pěti částeček Po. Přitom má pravidelný tvar pěticípé hvězdy. Mimochodem v souvislosti s tím, že skrze neutrino se ve významné míře projevuje Allat, ho často vyobrazovali v podobě pěticípé hvězdy, která měla dvojí význam. Jednak to byl symbol ženské podstaty a jednak měla význam Allatu, ale v podstatě je to jedno a totéž.“

„Počkej, Sensei, co znamená, že se ve významné míře projevuje Allat?! Nějak jsem to úplně nepochopil,“ promluvil Nikolaj Andrejevič.

„Podívej. Neutrino se významně liší od jiných tak zvaných elementárních částic. Za prvé neutrino může mít hmotu a může ji také nemít. Může vzájemně působit s gravitačním polem, také s magnetickým a elektromagnetickým polem, a může s nimi také navzájem nepůsobit. Navíc je neutrino schopné přemisťovat se rychlostí světla, ale na rozdíl od něho může také zpomalit a měnit svoji trajektorii. Ale z pohledu dnešní fyziky spočívá ta nejfantastičtější vlastnost neutrina v tom, že je schopno se okamžitě přemisťovat na neomezenou vzdálenost.“

„A to jak?“ zeptal se Žeňa.

„Jednoduše. Když neutrino vzájemně působí s gravitačním polem, přechází z jednoho stavu do jiného. Můžeme říci, že ze stavu částice do stavu energie s přesně omezenou frekvencí, přitom „podněcuje“ gravitační pole, například v určitém bodu naší sluneční soustavy, a vyvolává odpovídající podnět v určitém bodě gravitačního pole v jiné galaxii. A takovým způsobem bez ztráty času a nezávisle na prostoru tady neutrino zmizí a hned se objeví tam a teď. Jak říkají fyzikové, vytváří „díru“ v čase a prostoru.“

„No to je něco!“ zazněly výkřiky mladých.

„Když lidé využijí přirozené, přesněji řečeno fyzikální vlastnosti neutrina, budou také moci překonávat libovolné vzdálenosti bez ztráty času a s minimálním výdejem energie.“

„No pokud mám být upřímný, zní to jako sci-fi,“ poznamenal skepticky Nikolaj Andrejevič.

„No, pokud mám být upřímný,“ Sensei zdůraznil první slova, „tak ještě před sto lety byla atomová bomba také sci-fi… a co se týče neutrina, tak vám řeknu ještě víc: kdyby nebylo neutrina, nebyl by život. Neutrino hraje obrovskou roli ve vytváření vámi viditelného světa. A má, mimochodem stejně jako Allat, stálou jednotku času – 11 minut 56,74 vteřiny.“

„Jakápak elementární částice!“ podivil se Žeňa. „A co v ní zůstalo elementárního?“

„Jenom název,“ zažertoval Stas.

„Jak to říci. V podstatě termín „elementární částice“ původně označoval, přesněji se pod ním rozumělo, něco absolutně elementárního, jak říkají fyzikové, prvotní základní části hmoty. Nicméně poté, když byly v 60. letech 20. století objeveny stovky hadronů s podobnými vlastnostmi, jež mají vnitřní úroveň svobody a skládají se z kvarků, byl vymyšlen nový termín „fundamentální částice“. Ten označuje už ty nejjednodušší částice, jako jsou leptony, kvarky a jiné částice jakoby bez vnitřní struktury, které „není možné dále rozštěpit“. Nebudu asi zabředávat do detailů fyziky, bylo by to pro vás sotva zajímavé. Ale tak říkajíc pro celkové pochopení uvedu jednoduchý příklad. Vezměme si takový elektron. Doufám, že všichni vědí, co to je?“

„Cože? Samozřejmě že víme,“ oznámil chlubivě Žeňa. „To jsou takové strašně malinkaté záporně nabité částice, které pobíhají okolo atomu jako blechy po psovi.“

Všichni se rozesmáli. Sensei mávnul rukou, jakože dobře, ať si v té bujné hlavičce existuje třeba takové pojetí, a pokračoval:

„Takže elektron byl první elementární částicí, kterou v roce 1897 objevil anglický fyzik jménem Thomson. A první objevenou antičásticí byl pozitron. Je to částice o hmotnosti elektronu, jenomže má kladný elektrický náboj. Pozitron byl objeven americkým fyzikem Andersonem v roce 1932. To, že elektronová konfigurace atomu určuje jeho vlastnosti včetně té pro chemii důležité schopnosti atomu vytvářet chemické vazby, doufám, všichni víte.“

„Ano!“ potvrdil hrdě Žeňa. „I psi i blechy jsou tvořeny atomy, které jsou obklopeny elektrony. Množství elektronů určuje to, kdo z nich je pes a kdo blecha!“

Za smíchu ostatních Sensei souhlasně přikývl:

„Příklad to samozřejmě není úplně přesný, ale v podstatě ukazuje na to, jak jsou elektrony důležité. Takže elektrony podle mínění dnešních fyziků patří k fundamentálním částicím, tedy k těm, jež nemají strukturu. Ve skutečnosti se ale elektron skládá ze 13 částic Po nebo z gravitonů. Přestože graviton je čistě hypotetická částice a není experimentálně dokázána, je teoreticky vyčíslena a nejlépe se hodí k označení částečky Po. Čistě hypoteticky je tak možné s jistotou tvrdit, že ze všech „fundamentálních“ částic je skutečně fundamentální pouze graviton. Ostatní se skládají ze 3, 5, 7, 12, 33, 70 a tak dále částeček Po. Přičemž mnohé „fundamentální“ částice, jež se skládají ze stejného počtu částeček Po, ovšem v jiné podobě a s různým znaménkem náboje, hrají v tomto divadle hmoty různé role. Jako příklad toho může posloužit elektron a pozitron. V jednom jako v druhém je 13 částeček Po, a stejně tak oba mají spirálovitý tvar. Rozdíl je pouze v tom, že jeden má záporný vnější náboj, „levou“ spirálu a kladný vnitřní potenciál, zatímco druhý přesně naopak. Má kladný vnější náboj, „pravou spirálu“ a záporný vnitřní potenciál.“

Nikolaj Andrejevič Senseie pozorně poslouchal a takticky poznamenal:

„Já samozřejmě nejsem fyzik a nebudu debatovat. Ale nakolik si pamatuju, elektron skutečně má záporný náboj a pozitron kladný. O spirálovitém tvaru nemohu také nic říci, neviděl jsem to. Ale Sensei, o jakém vnitřním potenciálu to mluvíš, vždyť jsou to elementární částice? Nějak to úplně nechápu…“

„Tvým neporozuměním nejsem vinen já,“ usmál se Sensei, „ale Bohr.“

„Co ten s tím má co dělat?!“

„Bohr? A to je kdo?“ zajímal se Ruslan.

„To byl takový dánský fyzik, které ve své době, přesněji v roce 1912, navrhl vyřešit problém pohybu elektronů okolo jádra tím, že se pro ně vyčlení tak zvané stacionární orbity, po kterých když se elektron pohybuje, tak neztrácí energii.“

„No a co tím ten pán napáchal?“ zeptal se se svým typickým smyslem pro humor Žeňa.

„Trpělivost, můj příteli, trpělivost,“ pronesl s úsměvem Sensei a pokračoval: „Ve skutečnosti je všechno mnohem jednodušší, než si dnes vědci představují. Například naše planeta Země má vnější záporný náboj a vnitřní kladný potenciál, ale Slunce má kladný vnější náboj a záporný vnitřní potenciál. Země a Slunce se pohybují ohromnou rychlostí v gravitačním poli spo lu s celou galaxií. Aby to pro vás bylo pochopitelněj ší, můžeme to přirovnat k příkladu s dvěma činkami, které byly svrženy z paluby lodi do oceánu. Když činky procházejí skrze vrstvu vod oceánu, navzájem na sebe působí s molekulami vody, vytváří různá čeření a víry. Stejně tak Slunce a Země, když procházejí skrze vrstvu gravitačního pole, vyvolávají jeho čeření a víry, vytvářejí tímto způsobem elektromagnetické pole, které ve svém důsledku vytváří vnější náboj podle vnitřního potenciálu pohybujících se těles. Takže když je vnitřní potenciál kladný, tak tím pádem bude vnější náboj záporný, jako je tomu u elektronu a Země. Právě rozdíl ve vnitřním potenciálu a vnějším náboji také tvoří „stacionární“ orbity jak pro planety okolo Slunce tak i pro elektrony okolo jádra. Jinak by se objekty jednoduše slepily nebo by se rozletěly a nikdy by neměly „stacionární“ orbity. Jelikož se vnější náboj mění a není stálý, nemůže tvořit „stacionární orbity“ bez přítomnosti stabilního vnitřního potenciálu. Vnitřní potenciál mají všechny hmotné objekty od kvarku po hvězdy, jinak by nemohly být hmotné. Právě kvalita vnitřní energie charakterizuje hmotný objekt. Když například čistě hypoteticky vezmeme planetu a hvězdu o stejné hmotnosti a zničíme je, řekněme, že vybouchnou, tak planeta uvolní malé množství ničivé energie, ale hvězda v porovnání s ní uvolní takové energie ohromné množství. Analogický výsledek dostaneme, když bychom nechali „vybouchnout“ elektron a pozitron. Asi ale nejlepší příklad, který můžete pochopit, je atomová bomba. Při malém množství látky dochází k výbuchu o ohromné síle. Tedy k uvolnění záporného potenciálu atomu. Takže na závěr bych rád řekl, že dánský fyzik Bohr měl částečně pravdu, ale jen částečně (co se týče stacionárních orbit elektronů), v mnohém se ale v této otázce mýlil. Nabitý elektron ztrácí energii, ale díky ezoosmóze obnovuje vnitřní potenciál.

A kvantově mechanická teorie stavby atomu, která zkoumá atom jako systém mikročástic, jež nejsou podřízeny zákonům klasické mechaniky, není vůbec aktuální. Na první pohled se argumenty německého fyzika Heisenberga a rakouského fyzika Schrödingera zdají lidem přesvědčivé, ale když se na to podíváme z jiného úhlu pohledu, tak jsou jejich závěry správné jen částečně, ovšem celkově vzato se oba zcela mýlí. Věc spočívá v tom, že první popsal elektron jako částici a druhý jako vlnu. Mimochodem, i princip korpuskulárně vlnového dualizmu není aktuální, poněvadž neodhaluje přechod částice ve vlnu a naopak. Pánům vědcům z toho tedy vyšel takový kočkopes. Ve skutečnosti je všechno velmi jednoduché. Vůbec bych rád řekl, že fyzika budoucnosti je velmi jednoduchá a pochopitelná. Hlavní je se této budoucnosti dožít. A co se týče elektronu, tak ten se stává vlnou pouze ve dvou případech. Za prvé je to tehdy, když ztrácí vnější náboj, tedy když elektron není ve vzájemné interakci s ostatními materiálními objekty, třeba s oním atomem. Druhým případem je stav před osmózou, tedy když je snížen jeho vnitřní potenciál.“

„Mimochodem, když mluvíš o tom vnitřním potenciálu, Sensei, říkal jsi, že ho má každý materiální objekt. A člověk?“ zajímal se Nikolaj Andrejevič.

„Samozřejmě! Pro člověka to není jen životní energie, ale určující faktor. Kdo je to, Člověk nebo uvažující zvíře?! Spočívá to v tom, že člověk na rozdíl od ostatních materiálních objektů může měnit svůj vnitřní potenciál ze záporného (ničivého) na kladný (tvořivý)…“

„…A také může řídit ostatní materiální objekty,“ objevil se druhý Sensei. „Například docela obratně a velice rádi využíváme kladně nabité částice se záporným vnitřním potenciálem. Mimochodem, možná že je čas jim říci, co to ve skutečnosti je, a jak je možné to efektivněji využívat?“

„To mluvíš o elektřině nebo co?“ zeptal se třetí Sensei, podíval se na překvapené až hloupé výrazy ostatních stojících okolo, a v žertu pronesl: „Nemyslím, že je to nějak výrazně zaujme. Tím spíš že je to jen banalita v porovnání s tím, že mají možnost vidět mě teď ve třech exemplářích. Ačkoli ve skutečnosti…“

Oba Senseiovy přízraky stejně nečekaně zmizely, jako se před tím objevily.

„…Ačkoli ve skutečnosti,“ pokračoval jakoby nic Sensei ve vyprávění třetího Senseie, který právě zmizel, „všechno je to velmi jednoduché a pro každého člověka dostupné, stejně jako elektřina, a vůbec to nenarušuje fyzikální zákony.“

Nastala dlouhá pauza. Kdyby se někdo cizí podíval na tuto společnost sedící u ohně, myslel by si, že se dostal do nějakého zastaveného času. Všichni se očividně důkladně snažili vyznat se v myšlenkách po takovém silném náporu dojmů, nemluvě už o ne úplně srozumitelné informaci pro většinu z nich, jež pro některé byla zcela nepochopitelná. Dokonce i Nikolaj Andrejevič, nezaměnitelný „zdravý rozum“ této společnosti, se po dlouhém mlčení Senseie zeptal:

„Co to teď bylo? To jsi nám vyprávěl o tom, jak sestrojit počítač na příkladu elektřiny?“

Sensei se usmál a žertem odpověděl:

„Ale ne, to byla předmluva k sestavení žárovky.“

„No sakra, ty mi dáváš!“ nevydržel to už otec Joann, který byl nadšen ani ne dvojníky ani ne tím, co slyšel. „Tolik let jsi skrýval svůj talent! Já jsem samozřejmě také šikovný, ale že by tohle?!“

Vano se podíval na zbytek svého čaje a bezradně pokrčil rameny.

„Sensei, něco jsem nepochopil,“ promluvil Víťa a zaposlouchal se do vlastního hlasu. „Jak lze vysvětlit to několikanásobné rozdvojení?“

„Je to všechno elementární, pokud máš čistotu mysli agathodaemona,“ pronesl nějak smutně Sensei, jakoby jeho práce nebyla po zásluze oceněna. Byl to ale jen letmý projev jeho skrytých pocitů, protože dál už zcela bodrým hlasem pokračoval: „Vždyť právě díky tomuto energie Allatu přeměňuje částici Po. A Po, jak vy víte, představuje součást veškeré hmoty… Této čistoty mysli je však třeba nejdříve dosáhnout. Na rozdílnosti potenciálů vašeho kakodemona a agathodemona se jako na suchozemské želvě daleko nedostanete. Takže se opět vracíme k našemu prapůvodnímu…“

Soudě ale podle dalších dotazů skupinu ze všeho nejvíce zajímaly právě techniky přemisťování. Takže Sensei, když viděl to haló, očividně litoval, že uspořádal takovou názornou demonstraci, a odpověděl:

„Všechny tyhle „neuvěřitelné zázraky“ jsou maličkost! Říkal jsem vám to už několikrát a znovu to opakuji: pro jedince je mnohem důležitější stát se Člověkem, vypěstovat vnitřní víru a lásku k Bohu. To je něco! To si zaslouží pozornost… Člověk je v podstatě duchovní bytost, za hranicí veškeré této hmoty…“

„Ne, no Sensei, prostě to chceme logicky pochopit…“ začal se ospravedlňovat Andrej a zarazil se v půlce slova.

„A v tom je celý ten problém, ale nejen váš, ale celého lidstva,“ povzdychl si Sensei. „Proč existuje řada náboženství, proč se vedou neustálé spory, jsou všechny ty konflikty, vzájemné obviňování? Protože člověk dává přednost logice myšlení před intuicí duše… Všechno, co chápe, chápe skrze vysvětlení, skrze logiku. ‚Tohle vidím. Tohle nevidím. Vidím, že jede auto. Když mu půjdu naproti, srazí mě. V lepším případě skončím na traumatologii.‘ To všechno on chápe. Zásuvka je pod proudem. Elektřinu nevidí. Ví ale, že když tam strčí prst, probije ho proud bez ohledu na to, že proud nevidí. To je logické vysvětlení… Ale Boha logicky vysvětlit nemůže. Nezapadá do jeho lidského vědomí, protože vědomí je omezeno…

Proč není pro člověka možné bez vnitřní Lásky a absolutní Víry dojít k Bohu? Je to proto, že dokud neoddělí ve svém vědomí duchovní život od materiálního a nenastolí si v hlavě duchovno, nemůže si uvědomit, že Bůh existuje. Člověk může hodně číst, krásně mluvit, může hrát a brát na sebe masku vysoce duchovního individua, ale potají si může přát jen materiální život. V čem spočívá paradox? Člověk vidí projev Boha v nějaké nevysvětlitelné události nebo okolnosti. Logicky to vysvětlit nemůže, tak zvolá: „Hle, Boží zázrak!“ Div že se hlavou nebije o zem, jak pociťuje náboženské vzrušení. Ale jakmile vzrušení pomine, člověk na Boha zapomíná. Opět Ho nevnímá. Proto jsou všechny tyto problémy lidstva týkající se Boha spojeny s tím, že člověk Ho nechce upřímně přijmout a pochopit. Proč v různých koutech Země těch pár, kteří dokázali dosáhnout duchovní dokonalosti, říká svým následovníkům: „Věř a jdi?“ Protože bez čisté víry není možné k Bohu dojít. I ta nejmenší pochybnost vše ničí.

Mozek není schopen pochopit Boha v celé šíři. Musí být přítomna víra bez pochybností. Když vzniká víra bez pochybností, člověk uváže svou materiální podstatu na řetěz a stává se v duchovním ohledu dokonalejším. Lidé se z nějakého důvodu domnívají, že je to složité. Ačkoli v podstatě na tom nic složitého není. Veškerá složitost spočívá v jednoduchosti. Jednoduše poslat tuto hmotu s jejími podlými myšlenkami někam daleko. Na úze mí svého vědomí nepřipouštět špatné myšlenky, jako na celnici. Ale hmota, ta do tebe ze své podstaty musí neustále mlátit, šťouchat tě a křičet, že je to všech no hloupost, vždyť se podívejte, jaká je ona bonbónek v krásném obalu! A není důležité, že někdy cítíš, že má mizernou příchuť. Hlavní je vnější dojem, vytvoření iluze, pro tebe „objektivní reality“ ohledně toho, jaký překrásný život tě čeká, když jí uvěříš. To je normální. Řekl bych, že je to profesionální práce Lucifera. Ten, obrazně řečeno, jako dobrý programátor, vytvořil pro člověka hru s mnoha materiálními lákavými labyrinty na cestě k duchovnímu cíli. Kdo u něj tuto hru vyhraje, může vyzrále dojít k Bohu. A Lucifer není vinen tím, že lidé si víc než Boha zamilovali virtuální realitu hmoty. Neboť člověku je v této hře dán hlavní nástroj k vítězství – síla myšlenky a právo volby. A veškerá odpovědnost za volbu v životě leží na člověku. Jestli si vybral život otroka hmoty, tak bude dělat kotrmelce ve svých reinkarnacích do té doby, než pro něj nastane úplný „game over“. Ale pokud se mu zachce stát se svobodným a žít opravdovým životem v Lásce, může se důstojně dostat ven z labyrintu hmoty.

V čem spočívá smysl? Čím výš se člověk může duchovně povznést, tím víc a pozitivněji dokáže působit na neorganizované materiální substance. Vždyť skutečné pokání je, když člověk ukončí hru iluze a začne skutečně žít, podle zákonů duchovního světa. Pokud kvůli slabosti ducha nemůžeš skutečně žít, vyber si alespoň hru důstojnou Člověka.“

Sensei se odmlčel. V ten okamžik se ozvaly ze tmy kroky. Všichni se podívali směrem ke břehu. Osamocený paprsek baterky klouzal po nábřežní pěšince a osvěcoval tak cestu nočnímu poutníkovi… K ohni přišel Valera. Žeňa si dokonce s úlevou oddechl. Nehledě na docela chladný večer, Valera si z čela utřel pot.

„Nějak jsem Voloďu nenašel. Prošel jsem to kolem břehu… Kam se poděli?“

Sensei se podíval na hodinky a pokýval hlavou:

„Ach ten Voloďa! Chlapci si přijeli odpočinout a on jim určitě uspořádal terénní běh po okolí.“

„Nemohli zabloudit?“ pronesl svou domněnku Ruslan, ale když viděl úsměšky starších chlapců, zarazil se.

„Ohó, speciální jednotka zabloudila. To je dobrý vtip,“ prohlásil ironicky Stas.

„A proč ne?“ chytil se toho Žeňa. „Když můžu být já „Susanin“. V čem je Voloďa jiný? On už mě ve všech ohledech „přesusaninoval“. Já sem vás tu vodil asi dvě hodiny, ale on už celých pět a půl.“

„Neboj, Žeňo, tebe sotva kdo ‚přesusaninuje‘. Ty jsi náš exkluzivní kus!“ zasmál se Viktor.

„Přesně,“ podpořil ho Stas a dělal si z Ženi legraci. „Vzácný přírodní úkaz polovodiče.“

„Ale pořád to není nic proti Mojžíšovi,“ roztáhl ústa otec Joann ve svém pihovatém úsměvu. „Znáte lidovou moudrost? Mojžíš vodil čtyřicet let židy po poušti a bez úspěchu. Ale náš Susanin to s námi zvládl za pár dní.“

Celou skupinu opět zachvátila vlna smíchu.

„Dobře, dobře. Já vám tenhle vtípek ještě připomenu, až zase někam půjdeme. Jen počkejte!“ odpověděl v dobrém rozmaru Žeňa.

S těmito slovy vstal z klády a začal chodit kolem ohně. Vano ho potají sledoval. V ten okamžik Nikolaj Andrejevič začal o něčem tiše rozmlouvat se Senseiem. Žeňa chodil a chodil, pak se zastavil a zatvářil se jako velký myslitel a kombinátor. Nakonec z jeho úst zazněla myšlenka, která ho trápila:

„No tak přece tady nebudeme sedět s rukama v klíně?! Musíme přece bratrovi Susaninovi pomoct! Co když se ostatní skutečně dostali do úzkých…“

Aniž by se s někým poradil, začal nadšeně vytvářet superoheň tak, že přihodil do ohniště tři velké náruče suchých větví. Oheň vzplál mnohem rychleji, než předpokládal. Kvůli takovému silnému žáru a také blízkosti ohnivého sloupu všichni okamžitě uskočili ze svých míst a rozběhli se do různých stran do bezpečné vzdálenosti.

„Žeňo, jsi jako malé děcko!“ pronesl Sensei, který jen tak tak stačil uskočit před odlétlou hořící větvičkou. „Ty ničiteli! Proč jsi to takhle rozpálil?“

Žeňa si sám nevěděl rady, jelikož to nečekal, ale snažil se zachovat klid a jako vždycky našel ospravedlnění pro to, co udělal.

„Vždyť se snad nic neděje? Zítra ráno stejně odjíždíme. Spálit takovou hromadu nestihneme. Takže to bude užitečné i pro les, popel bude dobré hnojivo, no a jako signální ohýnek to není špatné.“

„Ohýnek!“ napodobil ho ironicky Vano. „To se tedy … povedlo. A komu se tímhle pionýrským ohněm chystáš vysílat signály? Létajícím talířům snad?“

„No jó!“ zatvářil se Žeňa nadšeně a „s nadějí“ se podíval na oblohu. „Rozumným spolubratrům.“

Ostatní se rozesmáli, ale Sensei mávnul směrem k němu rukou. Vano kývl, jako že s ním souhlasí.

„Opravdu, to nespravíme.“

Potom se oba otočili a odešli dál od ohně, aby pokračovali v besedě s Nikolajem Andrejevičem. Žeňův nápad mimoděk rozdělil společnost na jednotlivé hloučky. Všichni netrpělivě čekali, až dohoří hlavní část přihozených větví.

Oheň planul jasným plamenem a chtivě polykal hromadu roští. Zdálo se, že jeho síla roste každou vteřinou a dává tak vzniknout úchvatné podívané na mocný živel. Ohromný ohnivý sloup se jako živá bytost s tisíci jasnými plamínky svíjel v divokém tanci. Ty na pozadí temného lesa kontrastně svítily a vytvářely tak obrovskou záři.

Nebylo by to nic zvláštního… Ale právě v tento okamžik došlo k neuvěřitelné události, která doslova jednou vlnou zaplavila veškeré intenzivní dojmy z toho, co všichni před nedávnem viděli… Valera přistoupil k Senseiovi. V té době Nikolaj Andrejevič o něčem zaujatě vyprávěl a Vano se Senseiem ho pozorně poslouchali. Když se ale Valera zastavil vedle Senseie a očividně se chystal mu něco říci, soudě podle jeho výrazu to bylo velmi důležité, obrátil se k němu Sensei sám. Jejich pohledy se střetly.

„Valero, chtěl ses na něco zeptat?“

„Ano,“ odpověděl mu Valera pevně.

Ti, kdo stáli okolo, ztuhli a zatajili dech. Valera otevřeně hleděl Senseiovi do očí. Možná proto, že byl jeho pohled tak přímý a nedíval se na Senseie úkosem, možná proto, že ho oheň tak osvěcoval nebo možná z nějakého jiného důvodu, každopádně Valerův obličej se změnil. Získal jakési ideálně pravidelné nepostřehnutelné rysy. To, co Valera dál řekl, jak do každého slova jistě vkládal část své duše, asi zdaleka všichni nepochopili.

„Chápu, že jsem jen člověk. Ale chci Ho poznat.“

„Cesta k němu je i jednoduchá i složitá. Jsi připraven?“

„Cestu neznám, ale půjdu tam, kam mi ukážeš.“

Otec Joann, který stál vedle si neodpustil komentář a sarkasticky pronesl:

„Co znamená „půjdu, kam mi ukážeš“? A co když ti například ukáže, abys šel do vody? Tak co, půjdeš?“

„Tak půjdu do vody,“ odpověděl pevně Valera a nespouštěl oči ze Senseie.

„No do vody, dobře,“ nevzdal se otec Joann. „A kdyby do ohně?“

„Tak půjdu do ohně,“ odpověděl stejně přesvědčeně Valera.

A tu Sensei nečekaně pro všechny přítomné natáhl před sebe ruku směrem k ohni a řekl:

„Jdi.“

Valera se mlčky otočil jako člověk, který je zcela zbaven strachu, a vydal se směrem k ohromnému ohni. Vano nejdřív sledoval mladíka s úsměvem, ale spolu s tím, jak se přibližoval k ohni, se jeho rty začaly třást a úsměv v mžiku zmizel z tváře. Valera nohou rozhrábl hořící větvičky a … klidně vešel do ohně, jako by to nebyl ohnivý živel, ale ten stejný chladný noční vzduch. Říci, že ostatní byli v šoku, nestačí. Pociťovali opravdový živočišný strach a hrůzu, kterou vyvolal pocit nereálnosti toho, co se odehrávalo. Vano, Nikolaj Andrejevič a Stas se jako první vzpamatovali a chtěli podniknout něco na Valerovu záchranu. Sensei je ale posunkem zastavil, aniž by ale spustil z Valery oči.

V té době vzplál oheň neobyčejně jasným plamenem a pevně objal Valeru kolem dokola. Bylo to neuvěřitelné, ale jeho oblečení i on sám zůstával celý. Čas jakoby se zastavil. Valera se pomalu otočil směrem k Senseiovi. Jeho pohled byl stejně jako před tím pevný a upřímný. Zachoval si absolutní klid hraničící s jakýmsi nezájmem o všechno, co se okolo něho děje. Zdálo se, že v ten okamžik viděl a cítil zcela jiné „něco“, které nebylo dáno vidět ostatním, jež přihlíželi této scéně. Ti mohli jen nešťastně pozorovat jeho pomíjivé tělo objaté plemeny. Ve skutečnosti uběh lo jen nějakých pět, deset vteřin, než Sensei natáhl ruku a mlčky mladíkovi ukázal, aby vyšel z ohnivého sloupu. Pro všechny přítomné ale tento okamžik trval celou věčnost. Reálnost i nereálnost se jim prolínala hlavami a surově stírala své hranice během sledování té neuvěřitelné podívané.

Valera začal vycházet z ohně. Plamen se za ním s obavami natáhl, plál neobyčejně živě, jakoby si nepřál pustit svého dobrovolného zajatce. Mladík vyšel zcela bez újmy. Přistoupil mlčky k Senseiovi. A tu se odehrálo něco, co se nazývá „velkým tajemstvím“. Náhodnými svědky toho se stali čtyři lidé, kteří stáli vedle Senseie: Nikolaj Andrejevič, Vano, Anastasia a Stas. Když se Valera přiblížil k Senseiovi, tak ten rozevřel dlaň a podal mladíkovi kámen neobyčejně čisté bílé barvy, na němž byly nakresleny nějaké hieroglyfy. Prozkoumat je pozorněji se ukázalo prakticky nemožným kvůli neobyčejnému jasu, kterým se leskly. Toto jasné mihotání splývalo v jeden proud a vyvolávalo zvláštní pocit, jakoby záře nevycházela z nápisu, ale zevnitř, z očí toho, kdo se dívá. Valera si mlčky vzal bílý kámen a skryl ho před zvědavými pohledy ve své dlani. Všechno se znovu vrátilo na svá místa, jakoby se nic nestalo. Pouze rozvalený oheň a šokový stav ostatních připomínaly neuvěřitelný nedávný incident.

Všechno zmizelo. Jenom pocit nekonečnosti a neomezené svobody zcela zachvátil vědomí. Pokoj, klid vše zpříjemňuje svým harmonickým prouděním ze všech stran. Jaké blaho! Není tělo, nejsou problémy, není utrpení. „To je opravdu ráj! Jsem volný, nakonec jsem volný!“ zazněla dlouho očekávaná árie odkudsi zevnitř neviditelného vědomí. Náhle se ale rozezněl melodický hlas odnikud: „Naivní člověče, opravdu jsi volný?!“

Stalo se něco hrozného. Někam ho to proti vůli zatáhlo, ačkoli si přál zůstat v tomto blaženém stavu. Jaká mocná přitažlivost! Jakoby někdo roztahoval tvoje vědomí, rozvrstvoval ho na něčem, co je ti velmi podobné. Se strašnou bolestí se znovu projevují všechna minulá negativa, ale ne jen jako útržky, jako je tomu během posledních okamžiků bytí. Jde o ostrá, totální negativa, jakoby za celý život, a jsou zkoncentrována v jakém si strašném, palčivém shluku pocitů, nenávisti, zla a strachu.

„Skutečně se opět vrací staré utrpení?! No, Bože můj, je tak těžké, nesnesitelné! Spalující duševní muka tak tíží jako příliš těžké břemeno!“ Dusivý pocit bezvýchodnosti, strach, panika. Prohlubující se tragédie nezvratnosti probíhajícího procesu. „No co je to? To nemůže být… Vůbec nemám životní síly! A jak mám překonat utrpení?!“ Ostrý pocit trýznivé, duševní bolesti, a ani kapka životní síly, aby se to dalo změnit!

Strach roste jako sněhová lavina. Duševní bolest se mnohonásobně zhoršuje. „Ale opravdu jí bylo za života tolik? Ne, ne… To nemůže být… Tyto tenké obaly-Osobnosti, ti, kdo jsou pode mnou – to je jejich bolest! Ale proč mě to tak bolí? Ano to jsem já sám! Jak tíživá jsou ta negativa, jaká bolest z nich vychází… Nesnesu to, už víc nemohu!“

„Kde jsem? Zvláštní… Bolest jakoby ustoupila, ale utrpení duše zůstalo. Duše?! Ó Bože, vždyť je hned vedle! Tady je, mihotá se pod vrstvou jemných obalů jako pod tenkým filmem mýdlové bubliny. Jak zjevně je cítit chvění její věčnosti a klidu… Jak je blízko a přitom nedosažitelná! Neuvěřitelný stesk po skutečném domově! Vždyť by stačila jen kapka životní síly, abych se ponořil do rodné věčnosti, navždy se zbavil trýznivých muk… Tento smyslový kontrast je tak cítit... Ne, v duši nejsou muka, tam je Bůh, tam je klid, tam není místo pro bolest. Všechna bolest je ve mně…“

Rozezněl se dětský pláč. „Kde jsem já? Snad ne v těle dítěte?! V novém těle?“ Ale radost je hned vystřídána tíhou a utiskováním. Tělem miminka projela křeč. „Jak to jen trýznivě bolí! Co je to?!“ „Těžká forma DMO…,“ pronesl s mohutnou ozvěnou vysoký člověk v bílém plášti jakési ženě, která se sklonila nad dítětem. „To nemůže být pravda. Dětská mozková obrna?! To nemůže být pravda!“ Silná křeč znovu zkroutila bezbranné tělíčko.

„Jaká strašná bolest! Ó Bože, proč? Příliš mnoho negativ? Opravdu byla moje kapka poslední v poháru rovnováhy? Co jsem to natropil! Jaká strašná cena za moji minulost! Co jsem to za hlupáka, že jsem se celý život zavíral do sebe, do vlastního Ega! A co teď? S jasným vědomím se na celý život uzavřít v tomto bezmocném těle?! Co jsem to jen udělal?! Sám jsem se zahubil, vehnal se do mnohem těžších podmínek existence. Vnesl jsem do sebe ještě víc utrpení.

Ale vždyť duše je tak blízko… Ó Bože, odpusť!!! Byl jsi stále vedle mne, ale já… Odpusť!!! Tak hloupě a neužitečně jsem promarnil Tvůj nejvzácnější dar, Život, tak nicotně málo jsem vykonal dobrého, abych se alespoň o kousíček přiblížil ke skutečně svobodné Tvé Věčnosti… Jak cennou se ukazuje každá prožitá vteřina života… Tolik se stydím a je mi tak nepříjemně za promarněnou záchrannou Šanci…

Co mám dělat teď, když síly a možnosti zůstaly v navždy ztracené minulosti! A v současnosti mohu jen trýznivě pozorovat tytéž svoje hloupé chyby, které už ale opakuje nová Osobnost, její narůstající hněv, který ještě víc zhoršuje utrpení Osobností v ní zajatých. A ony, tím pádem, zhoršují její utrpení svojí bolestí. Bytost bez životní síly, to je tak strašné! Všechno cítím, prožívám, trpím uvnitř své nové Osobnosti, ale změnit nic nemohu… Je to jako začarovaný kruh, kruh pekla, do kterého jsem se zahnal svojí hloupostí, a který se teď pro mne stane spalující věčností … Smrt, jak se ukazuje, není spásou před bolestí, pouze prohlubuje to „vnitřní“, co jsi za svůj Život nashromáždil. Bože! Odpusť mi… Odpusť, jestli můžeš…“

V ten moment upřímné lítosti začalo něco neuvěřitelně mocného a silného vytahovat jeho bytost z invalidního tělíčka dítěte. Bylo těžké odtrhnout ho od této hmoty, ale opět se objevil pocit nebývalé svobody a lehkosti. Přitom ale zůstal strach, že znovu zůstane nemohoucím pozorovatelem života vlastní bytosti.

Potom ho opět čísi mocná, neviditelná síla začala nahánět do jiného těla. Ale jaké štěstí – bylo to jeho vlastní tělo! Ucítil vůni života, cítil, jak klesl na postel a spojil se se svým zdravým tělem, ve kterém mocně proudila mladá krev. A tyto veškeré neuvěřitelné prožitky, to, že dosáhl své předchozí životní síly v plné míře, zachvátilo jeho rozum. Tu najednou s ohromnou úlevou pochopil, že je ŽIV, že je ve svém rodném těle, a v jeho rukách je tvořivá síla života. Ale hlavně, že všechno ještě není ztraceno pro jeho vlastní duši, pro osvobození těch jeho Osobností, které pociťují neuvěřitelnou bolest, protože jsou rukojmími své volby. Rozhořelo se v něm obrovské přání ŽÍT, ŽÍT a být užitečný lidem a své duši. Milovat kvůli Lásce a žít kvůli Lásce ke všemu, co je! Když si to uvědomil, pocítil ne prostě radost, ale jásot těch, kdo se v něm už celou věčnost modlili v obalu vlastního pekla, těch kdo smutně a s lítostí pozorovali skrze její průzračnou stěnu záchranný koráb Duše. A pocítil pohyb tohoto mocného korábu, na kterém on je kapitán, a nabral kurs směrem k věčnosti Stvořitele.