„Je to správně, babi?“ se šťastným úsměvem breptal asi pětiletý chlapeček a tahal za ruku babičku, sedící na lavičce.

„Správně, správně, chlapče můj,“ odpověděla dojatě stařenka a políbila chlapce na čelo.

Tato scéna, a hlavně, ta slova zasáhla Rebrova až do hloubi duše. V mysli se mu okamžitě sestavila celá věta: „Dokaž Bohu, že jsi Člověk a Bůh v tebe uvěří“. Komunikovalo s ním něco Jsoucího, jako plně reálná živá bytost. Dávalo mu znamení v odpověď na jeho otázku, která ho zneklidňovala. Náhle to Rebrovovi došlo. Vždyť tomu tak bylo vždy! To Jsoucí nepřišlo odnikud a nikam nezmizelo, bylo stále s ním během celého života. Ale on si, jako slepý, nevšímal té podpory, těch znamení, kterými ho štědře obdařoval jeho Osud. Jak je vše prosté, moudré a jasné… „Dokaž Bohu, že jsi Člověk a Bůh v tebe uvěří“.

* * *

Rebrov vešel na oblastní oddělení, překvapen svými novými objevy a pozorováním. Lidé diskutovali o včerejší akci a zdálo se, že si někteří z nich chtěli přihřát svou polívčičku. Jiní to vše pozorovali přes závoj závisti. Další byli hrdi na to, že pracují s člověkem, který vždy přispěchá na pomoc. A další se radovali za splněné ukazatele a za odměnu, kterou mohou očekávat za svého podřízeného. A ostatní se mu tajně posmívali, protože ho pokládali za „hlupáka“ a „blázna“, který dobrovolně „nastavil svůj zadek kulkám kvůli rodině jakéhosi obchodníčka“. Jen jedinci, jeho skuteční přátelé, byli upřímně rádi, že vše dopadlo dobře a že to jejich přítel bez úhony přežil. Rebrov jakoby cítil lidi zevnitř. Nevysvětlitelným způsobem vnímal, co si opravdu myslí. Ukázalo se, že ze sta procent všech vyjádřených blahopřejných slov jen deset odpovídalo upřímným čistým myšlenkám. Zbývajících devadesát procent byly myšlenky potměšilé. Ach, lidé, lidé… Nicméně Rebrova tato okolnost, místo hněvu, docela pobavila. Vždyť každý z kolegů se naivně domníval, že jen on sám je tajnůstkářem svého „přeslovutného veličenstva Názoru“. Ale v tom okamžiku Rebrov odhalil globální klam – kolem něj se nacházely úplně stejné klony legie Ega a jen málokdo byl opravdu jedinečný ve třpytu pravdy svého duševního světa.

Rebrov pohlédl na život jakoby z jiného zorného úhlu. Když procházel kolem „opičárny“, pomyslel si: „Čím se liší svou vnitřní podstatou kolegové od zadržených? Ničím, jsou to stejní lidé.“ Dříve se Rebrovovi zadržení jevili jako potenciální zločinci, špína lidské společnosti. Teď se poprvé na ně díval lidskýma očima. Byli to stejní lidé – duší, vnitřním světem, dobrými a špatnými myšlenkami, nedostatky a slabostmi. Vnější rozdíl spočíval jen v tom, že jednoho dne podlehli provokaci svého Negativa, které si pospíšilo pohltit je uzrálými okolnostmi. Ale proti tomu není nikdo z dlouhodobého hlediska pojištěn, včetně kolegů, protože tento problém je v každém člověku bojištěm vnitřní globální bitvy mezi silami dobra a zla.

Bylo pozoruhodné, že se lidé s velmi zlým smýšlením tohoto dne poněkud Rebrova stranili, jako by se báli projevit něčím světlým a laskavým a otřást svým, již jednou zvoleným, postojem. Ale těchto skrytých zloduchů se projevilo mezi stěnami policejního oddělení jen pár, ostatně jako lidí opravdu dobrých. Většina z nich, z pohledu Rebrova, stála mezi dobrem a zlem na pomezí. Přikláněli se k tomu, o čem je přesvědčila jejich mysl, byli doslova jako opilí smýká ni z jednoho extrému do druhého. Ale tvrdohlavě se škrábali na neutrální půdu, jako by se báli, že ztratí ze zřetele orientační bod, tak důležitý pro jejich život. Neviděli však jedno – celistvý obraz všeho toho, co bylo Rebrovovi okamžitě zjevné. Plazili se v kruhu.

Major usedl na služebně, aby sepsal zprávu, ale neustále ho někdo vyrušoval gratulacemi, takže se psaním zdržel až do večera. Někdo zaskočil, aby si od srdce popovídal, další… Jakoby se lidé nemohli nabažit rozhovoru s ním. Vyprávěli mu různé životní příběhy, anekdoty, mluvili o všelijakých hloupostech, jen aby protáhli čas a pobyli v blízkosti Rebrova trochu déle. Ve večerních hodinách, po odchodu velení, se ve služební místnosti sešla velká kdákající společnost. Jestliže kdykoliv před tím kolegové vždy prchali po práci rychle domů, dnes nikoho ani nenapadlo, aby odešel. Všichni se smáli, žertovali, povzbuzovali majora k novým hrdinským skutkům. Navzájem se infikovali veselým smíchem a duševně odpočívali. Co bylo ale nejneuvěřitelnější, nikdo toho večera nejen že nepil, ale na vodku si ani nevzpomněl. Jak se říká, když zpívá duše, tělo si celkově lebedí.

Rebrov přišel domů hodně po půlnoci. Ani když ulehl do postele, nemohl se zbavit dojmů z rušného dne. Svět se kolem něj měnil s překvapivou rychlostí. A měnil se spolu s ním, i když nestíhal všemu porozumět až do konce a vysvětlit obvyklou logikou. Teď důvěřoval jen své intuici. Byl si jist, že ona ví o světě téměř všechno. Dnes, když psal zprávu, mu intuice napověděla, že to bude jeho poslední papírové hlášení na policejní stanici, i když logika tvrdila úplný opak.

„Nu což,“ pomyslel si v duchu, „počkáme a uvidíme.“

* * *

Následujícího dne měl Rebrov navštívit kvůli další prohlídce svého přítele – lékaře. Cítil se docela zdráv. Ale zbytky starého vědomí požadovaly důkazy, potvrzení toho, že je jeho tělo opravdu v pořádku. Jakmile přítel spatřil svěžího, k nepoznání změněného majora, byl nevýslovně překvapen. Prohlédl ho, prohmatal játra, změřil tlak… Pak rozpačitě pokrčil rameny. Nevěře svým očím, poslal lékař Rebrova na opakované rozbory, pak ještě na ultrazvuk a nakonec, aby se šel aspoň na dvě hodiny projít.

Celé ty dvě hodiny byl major rozrušen jako student u zkoušky. Spíše se strachovalo vnější, povrchové „já“, se kterým bylo spojeno jeho staré navyklé myšlení. Ale nové velké „Já“, které v něm nabíralo neuvěřitelnou sílu a z něhož pocházela intuice, zůstalo klidné. Proto také Rebrov chodil sem a tam a strachy si lámal hlavu nejistou budoucností, a z druhé strany byl prodchnut takovou vyrovnaností, před kterou všechny obavy tály jako sníh v teplých paprscích jasného slunce.

Jakmile se major dočkal stanovené doby, pospíšil si na kliniku. Před dveřmi do ordinace zaváhal a zůstal stát. Z paměti se mu vynořily šedé dveře rodinného domu, za nimiž ho minulou noc čekalo děsivé neznámo. Ale tato vize trvala doslova okamžik. Rebrov překvapivě snadno překonal přechodný strach. Opět se jej zevnitř zmocnilo něco dobrého. A právě ono mu umožňovalo uvidět svět v jasných barvách a vylaďovalo jeho vědomí na výhradně pozitivní vlnu. S jistotou otevřel dveře a vykročil vstříc svému osudu.

Přítel vypadal poněkud zmateně.

„Pojď dál… právě přišly tvé výsledky. Posaď se…“

Doktor chvíli zkoumal papíry a porovnával je s předchozími záznamy. Rebrov seděl mlčky. Ze zvyku vyšetřovatele, vypracovaného v průběhu let, nepozorovaně sledoval mimiku lékaře. Ten si mnul čelo, upravoval brýle, překvapením zvedal obočí, se zájmem něco porovnával. A pacient ještě před rozhovorem pochopil, že to nejhorší už má za sebou.

„Poslyš, nechápu nic… Zdá se, že je všechno v pořádku, vše je v normě… Jsi zdráv, člověče, jako býk. Pochlub se, čím ses léčil?“

„Ale, ničím,“ pokrčil rameny Rebrov a dodal: „K bábě kořenářce jsem zajel…“

„K bábě kořenářce, říkáš?! Určitě je mlaďoučká, pěkňoučká, že jo?“ zasmál se doktor. „A mně ji nepředstavíš?“

„Beze všeho! Jen adresu jsem si nechal doma…“

„Když doma, to není zlé, jsem trpělivý, umím si počkat… No, co ti ještě můžu o tobě říct …“ kývl na výsledky lékařského vyšetření. „Jak se říká, jestliže chce člověk opravdu žít, medicína je tu bezmocná.“

Oba se rozesmáli. Všechny otázky byly vyřešeny a major se rozloučil.

„Nezapomeň na tu adresu!“ připomenul mu doktor nakonec.

„Posnažím se,“ odpověděl Rebrov, i když velmi dobře věděl, že tento požadavek sotva někdy splní.

* * *

Třetího dne se Rebrov již trochu adaptoval na nový stav neobvyklého vidění světa. Vše bylo v podstatě jako dřív, ale vnímal jej naprosto jinak. Vypadalo to, že vědomí překonalo určitou hranici, za níž se jako hluboká řeka vzdouvala životní síla, s jejíž pomocí Dobro a Láska přeplňovaly duši a vylévaly se na svět svou neobyčejnou vnitřní Svobodou. Rebrov spíš tento stav zažíval, než chápal. Probudila se v něm neuhasitelná touha po poznání. Jako kdyby celá staletí hladověl, a teď se před ním otevřely dveře do světa plného šťavnatých plodů. Chtěl vyzkoušet všechno, ocenit rozmanité chutě, barvy, jejich krásu, napojit se z životodárného pramene. Prahnul nasytit se dostatečně tím, čeho byl na tak dlouhou dobu zbaven.

Fragment kresby Anastasie Novych „Kdo jsi?“

Rebrovovi bylo upřímně líto lidí, kteří neviděli všechnu tu nádheru, kterou měli přímo pod nosem. Doslova jako mumie se pohybovali zabalení do závojů nekonečných starostí. Navzdory tomu, že tím trpěli, ve skutečnosti se nechtěli zbavit svých obvazů, které je odcizovaly od skutečného světa – báli se ztratit své chatrné opory a rozpustit se v neznámém prostředí. Rebrov si ale velmi dobře uvědomoval, že všechny obavy jsou vlastně jen iluze, klam, který stvořilo nenasytné Ego pro své otroky. Většina lidí byla ochuzena o krásu díky živočišnému rozmaru, protože nevěděla o své nejdůležitější síle – o skutečné Svobodě Duše.

Ten den majora předvolali na policejní oddělení, přestože měl volno. Bylo nezbytné doladit některé formality ohledně té nezapomenutelné služby. Dnes se cítil poněkud zvláštně. Kromě pozoruhodného stavu vědomí, ve kterém již několik dní přebýval, zjevně cítil něčí povzbuzující přítomnost. Tento skvělý pocit síly dobra, tak silný až bolestně blízký duši, znovu a znovu navracel jeho vnitřní pohled k překrásné tváři, která se mu vryla do duše té osudné noci. Dnes se tyto podvědomé pocity poněkud zintenzivnily. Dodávaly Rebrovovi nevysvětlitelnou důvěru v jeho budoucnost.

Na cestě na policejní oddělení se v blízkosti hlavní silnice setkal tváří v tvář s bezdomovcem, s tím Vasjou, který byl nestále ve službě v jejich „opičárně“. Zřejmě jej propustili poté, co si před nadřízenými zaškrtli všechna políčka. Když bezdomovec uviděl majora, rozzářil se bezzubým úsměvem, jako kdyby potkal starého přítele.

„Dobrý den, Rebrove!“

Major se usmál. Poprvé v životě řekl bezdomovec jeho jméno vcelku, s písmenem „R“.

„Zdravím, Innokentiji Petroviči! Už jste venku?“

„Ale, už mě nepotřebují!“ mávl rukou. „Objevilo se tam publikum mnohem zajímavější.“

„Chápu.“

„Cigaretka by nebyla?“ dotázal se zdvořile bezdomovec.

Rebrov zašátral po kapsách. Pak vylovil krabičku a podal ji svému náhodnému spolubesedníkovi.

„Na, vem si.“

Тen si s přehnanou pečlivostí vytáhl jednu cigaretu.

„Můžeš si vzít všechny! Přestal jsem kouřit.“

„Děkuji mnohokrát … To je dobře, že jste přestal,“ zamumlal bezdomovec a chamtivě schoval krabičku do ušpiněné kapsy. „A oheň – by se nenašel?“

Rebrov vytáhl zapalovač a s úsměvem řekl:

„Dárek.“

„Děkuji mnohokrát,“ řekl šťastně Innokentij Petrovič, přehnaně si povzdechl a dodal: „Ech, kdybych tak měl vaši železnou vůli…“

„A kdo ti brání, abys ji měl?“ pousmál se Rebrov.

„Okolnosti.“

Major s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Ano, ano, ano,“ drmolil bezdomovec. „Račte o tom nepochybovat. Právě okolnosti: žádné bydlení, potřebné prostředky…“

„Nesmysl! Znáš takové rčení: ‚ten, kdo chce, dosáhne více, než ten, kdo může‘?“

„Tak tak… Ale pro mě je příliš pozdě na to, abych něčeho dosahoval. Má osoba, jestlipak víte, není žádána na této oslavě života.“

„Ale, proč…? Každý si může najít své místo pod sluncem. Jen kdyby bylo přání.“

„Ach, ano, ale kdyby slunce jen podporovalo růst… Ono ale i rozkládá.“

„Ano, Innokentiji Petroviči, na filozofování jste mistr“, usmál se Rebrov, maje v úmyslu rozloučit se s tímto individuem. Nicméně, bezdomovec se zasekl v nezadržitelném klábosení.

„Ano, já vím… Kdybych jen měl vhodné zaměstnání… Hory bych přenášel… Měl bych alespoň nějakou střechu nad hlavou…“

„Tak si najdi práci jako vrátný nebo hlídač: měl bys i střechu i příjem,“ navrhl Rebrov a zapátral pohledem ve směru policejní stanice.

„Akademický titul mi nedovoluje padnout tak hluboko.“

Major na bezdomovce překvapeně zíral, stěží zadržel výbuch smíchu a zeptal se:

„Jaký že titul?“

„Akademický… Nepřeslechl jste se… Nebyl jsem přece bezdomovcem celý život, jen asi tak posledních deset let… A před tím jsem pracoval na severu. Jsem geochemik… Studoval jsem rozdělení procesů migrace chemických prvků v zemské kůře…“

Rebrovův smích okamžitě zmizel a uvolnil místo skutečnému zájmu.

„A proč jsi o tom celou dobu mlčel?“

„Ah,“ bezdomovec mávl rukou. „Jaký by to mělo smysl o tom mluvit? Aby se mi lidé smáli? Kandidát věd a žije na ulici.“

Rebrov se cítil trochu nesvůj. Tolik let komunikoval s tímto člověkem, ale ve skutečnosti ho vůbec neznal.

„Ano, ano,“ pokračoval bezdomovec, polichocen pozorností ze strany majora. „To byl případ… Kdysi dávno jsem studoval díla Vernadského, Fersmana, Goldschmidta… Kandidátskou práci jsem obhájil. A z ničeho nic, rozpad Svazu! Naši organizaci zavřeli. Najednou jsme nebyli nikomu potřební. Přemýšlel jsem, co dál. Odjel jsem domů. Mí rodiče bydlí na vesnici nedaleko odtud. Bezcílně jsem se potloukal a pak se vydal do města. Žil jsem u své známé v podstatě jako druh a družka. Jediný problém byl s prací. Zajímal jsem se o jedno místo, ale nevzali mě. Na jiném místě – totéž. Na dalším mi řekli, abych se dostavil za tři měsíce, že se možná uvolní místo vědeckého asistenta. Dovedete si to představit – mně, kandidátovi věd, navrhují z milosti funkci vědeckého asistenta, a to s dodatkem ‚možná‘!“ zabodl si prst do hrudi. „Tehdy do mě vjela taková zlost…! A tak jsem poslal všechny na příslušná místa. Ukázalo se, že mé znalosti už nikdo nepotřeboval! Urazil jsem se na celý svět. Ve všem je vinna vláda, že dopustila rozpad takové země…“

„Počkej, počkej… Vždyť jsi měl bydlení, doklady…“

„Měl, ale nemám,“ zamumlal podrážděně bezdomovec. Byl rozhořčen, že byl přerušen na nejoblíbenějším místě. „Ze žalu jsem našel zalíbení ve vodce. A moje spolubydlící mi postavila kufr za dveře a vyhnala mě. A pak už to šlo s kopce… Věci jsem propil, doklady mi ukradli… Nocoval jsem po nádražích a na půdách. Zpočátku to bylo děsivé, pak už to bylo dobré, zvykl jsem si.“

„A rodiče jsou naživu?“

„Nevím. Když jsem odešel do města, už jsem u nich více nebyl.“

„Proč?“

„Cítil jsem se trapně… Odjet jako kandidát a vrátit se jako bezdomovec… To ne, ať si raději celá vesnice myslí, že jsem stále kandidátem… Rodiče na to byli tak hrdí … Tak takový je můj hořký osudeček… Kdyby byla normální vláda, nestalo by se to…“

A pak se bezdomovec nechal unést a přešel zvýšeným tónem k urážlivým výrazům na adresu viníků jeho zpackaného života. Rebrov se mezitím ponořil do vlastních myšlenek. Tento stárnoucí muž se ocitl na samotném dně, ale přesto dosud žil iluzorními ambicemi minulosti. Pro něj nebyla nejdůležitější každodenní práce na sobě, na své lenivosti a sebestřednosti, ale zachování nafouknutého mýtu o sobě u těch lidí, kterým na tom ve skutečnosti nezáleželo. Major velmi dobře věděl, že ani úřady ani doba změn nenese vinu za jeho osud. Vinen byl on sám. Dovolil hně vu a pýše, aby se zmocnily jeho vědomí a zapustily v něm své kořeny. Dal prostor své lenivosti a udělal ze sebe totálního alkoholika. Tento člověk prohrál svůj životně důležitý vnitřní boj na celé čáře. Proto obviňuje všechny a všechno kolem sebe, jen ne hlavního nositele svého neštěstí – vlastní ego, jehož se stal otrokem po zbytek života. Otroky se lidé nerodí, otroky se stávají.

Život předvedl Rebrovovi tento do očí bijící příklad, jako kdyby chtěl zdůraznit významnost vnitřního vítězství nad obludným vládcem – egocentrismem, který tíží většinu lidstva. Ukázal mu, že je třeba tohoto draka pevně spoutat ve své mysli a držet ho silou vůle, víry a všeobjímající lásky. Teprve pak zmizí černý mrak negativity a v mysli nastane dlouho očekávaná jasnost a ostrost vidění. Až tehdy svět odhalí před čistým pohledem veškeré své skutečné cennosti.

Major stál zamyšleně vedle bezdomovce, drmolícího o svém trápení, když vtom hned vedle zapískly brzdy zbrusu nového auta zahraniční značky. Řidič malou chvíli pozoroval podivný pár, pak bouchl do volantu a vystoupil z vozu.

„Jémine, Rebrove! Kolik let, kolik zim?“

Major se ohlédl a oči mu živě zajiskřily:

„Serjožo! Jsi to ty?!“

Bezdomovec se otočil a spěšně se chystal k odchodu.

„Dobrá, půjdu…“

„Jdi,“ kývl Rebrov a nespustil oči ze svého přítele z vojny, díky němuž vstoupil na cestu právničiny.

„Nevěřím svým očím…“

Pevně si potřásli rukama a bratrsky se objali.

„Sto let jsem tě neviděl… Páni, vypadáš dobře!“ řekl s úsměvem Sergej.

„A tebe, jak je vidět, mamonek dostal,“ zažertoval Rebrov starým studentským žargonem.

„A jakže bez něj! Podle funkce, tak to má být,“ oblečen v drahém obleku, poklepal si Sergej po břiše.

„Kam ses poděl? Když ses vypařil od policie, nebylo po tobě ani vidu, ani slechu. Kdybys aspoň pohlednici poslal, že jsi živ a zdráv.“

„Vždyť víš, jaký jsem spisovatel! Pamatuješ, jak jsme dělali písemnou práci?!“

Zasmáli se při vzpomínce na podrobnosti.

„Copak se dá na něco takového zapomenout?“ poznamenal Rebrov.

„Upřímně řečeno, stále ještě neumím psát.“

„A jak tedy pracuješ?“

„Já přece nepíšu, já se jen podepisuju.“

„Aha, chápu…“ Znovu se zasmáli.

„A co teď děláš?“

„Teď řídím koncern.“

„Opravdu?!“

„Už sedmým rokem. Děkuji za to, že jsem v mládí právnické vzdělání získal. Teď v byznysu musíš mít oči i vzadu, a to především u dokumentů. Podáš prst a chtějí hned celou ruku. Konkurence, však víš… Poslyš, to je dobře, že jsem tě potkal! Hlavu si lámu… Zoufale potřebuju šéfa bezpečnosti. Nechceš u mě pracovat? Jsi člověk poctivý, slušný. O tvých hrdinských činech při zásazích jsem už toho slyšel hodně. Mezi lidmi se, koneckonců, zvěsti rychle šíří… Auto ti dám, s bydlením, pokud potřebuješ, ti pomohu. Plat dva tisíce dolarů…“

„Ročně?“

„No, Rebrove, ty ses u té policie úplně odtrhl od života!“ zasmál se přítel. „Měsíčně, samozřejmě. K tomu čtvrtletní prémie. Tak co, souhlasíš?“

Rebrov stál, překvapen tímto nečekaným návrhem. Někdo mu souhlasně poklepal po pravém rameni. Major se otočil, ale nikdo tam nebyl. Pohlédl na šedou budovu policejního oddělení a jako by mu kámen spadl ze srdce. Uvědomil si, že všechno, co musel udělat na této křižovatce osudu, již udělal. Už ho zde nic déle nedrželo. Major pocítil vnitřní svobodu. Podíval se na oblohu a uviděl, jak zpoza mraků vychází oslňující slunce. Přimhouřil oči a na okamžik se mu zjevila usmívající se známá světelná tvář. Otočil se a s úsměvem odpověděl:

„A proč ne?“

Dny ubíhaly, okamžiky probuzení se vytrácely a Max znovu kolísal jako kyvadlo ze strany na stranu – od materiálního k duchovnímu. Jeho vzpurná podstata nedokázala získat půdu pod nohama. Hnal se za hledáním odpovědí na své otázky. Narážel na různé varianty. Jednu po druhé podroboval pochybnostem a ve výsledku opět zůstal sám se stejnými otázkami. Stalo se to jeho přirozeným stavem. Nicméně, když pobýval v blízkosti Senseie, cítil se jinak. Nedokázal to vysvětlit, ale cítil neobyčejný klid… Někdy Max Senseie poslouchal, ale vůbec ho neslyšel. Spíše se mu jen líbilo znění jejich vzájemného dialogu. V okamžicích, kdy Ego povolilo své otěže, Max nejen že slyšel, co říkal Sensei, ale také cítil chvění své vlastní duše, které naplňovalo tělo neobyčejnou radostí. Tyto momenty se nyní vynořovaly z jeho hlubinné paměti. Momenty setkání, během nichž nebyla důležitá samotná slova, ale to, co se dělo v duši, nějaký vnitřní pulz, během něhož se mysl naplnila láskou ke všemu existujícímu a kdy zvířecí princip dočasně ustoupil ze svých pozic.

Max opět jasně uslyšel Senseiova slova, která ho odváděla do těch nezapomenutelných okamžiků prožitého života. V ten den zůstal se svým přítelem na doplňková cvičení výhradně ze zájmu promluvit si se Senseiem po tréninku.

Tato doplňková cvičení začal nepravidelně navštěvovat od doby, kdy se jednoho dne náhodou po hlavním tréninku zdržel a zaslechl, jak Senseiovi žáci mezi sebou diskutovali o pro Maxe poměrně zajímavé duchovní praktice Lotosový květ. Překvapilo ho, že to není jen meditace. Byla to praktika, která vedla k duchovnímu probuzení samotného Siddharty Gautamy a stvořila z něj bytost podobnou bohu – Buddhu. Právě tuto techniku praktikovali vyvolení faraonové starověkého Egypta. Dozvuky dokonalosti této praktiky byly vychvalovány v hinduistických knihách, napsaných ještě v sanskrtu, v pojednáních čínských mudrců, v eposech starověkého Řecka. Takové informace si Max prostě nemohl nechat ujít. Přitahovalo ho sem všechno najednou: starověk, tajemnost i božská svatost, kterou dosáhli ti, kteří techniku praktikovali. Považoval ji za příležitost ke své přeměně – pro něj bylo hlavní stát se významným v tomto světě.

Max začal dotírat na Senseie otázkami ohledně tohoto duchovního cvičení. A poté, co dosáhl svého, běžel domů, překypuje radostí jako zlodějíček z ukradeného pokladu. První tři dny pečlivě vše prováděl, a kupodivu, praktika se mu dařila mnohem lépe, než jiné meditace na vnitřní kontemplaci, které jim Sensei dával na trénincích bojových umění. Potom se ale začal zabývat aktuálními problémy hmotné existence a jeho touha provádět duchovní praxi pohasla. Brzy ho každodenní život zcela strhl. Pro Maxe nastalo další období zoufalství, během něhož opět začal s marnými pokusy vypěstovat v sobě „květ“. A protože se mu nedařilo, běžel za Senseiem poplakat si na rameni a znovu hledat odpovědi na své nekonečné otázky.

„Sensei, kde dělám chybu? Myslím, že jsem dělal vše správně… Ve stavu klidu jsem si představoval, jak zasazuji dovnitř v oblasti solar plexu semínko. Pak jsem ho začal zalévat silou Lásky, udržoval pozitivní myšlenky v hlavě… Zpočátku jsem dokonce cítil v té oblasti lehké vibrace a představoval si, jak prorůstá… A pak uběhlo několik dní – a nic… Ani to prvotní teplo nepociťuji…“

„Správně. Když jsi vše dělal právě s citem Lásky, tak ti to šlo. Ale když ses odpoutal a snažil se to dělat jen rozumem, přestalo se ti dařit. To je přirozené. Lotosový květ je neustálá kontrola a neustálá touha Lásky. Aby bylo možné květ vypěstovat, je nutné se vždy naladit na lásku k Bohu, ke všemu existujícímu. Udržovat tento vnitřní stav navzdory peripetiím osudu. A znovu zdůrazňuji, je třeba pěstovat květ nikoliv myšlenkami, ale upřímným citem. Podsta ta této duchovní praktiky spočívá v probuzení citu Lásky s následným zesílením a neustálým, opakuji, neustálým udržováním citu až do projevů fyzického pocitu v oblasti sluneční pleteně.“

„A proč právě tam? Lze to nějak vysvětlit z pohledu fyziologie člověka?“ nechal se Max unést nekonečnými otázkami.

Sensei se pousmál. V tom okamžiku k nim na lavičku usedl Voloďa. A protože se čas dodatečných cvičení chýlil ke konci, přidali se k němu i ostatní kluci.

„Lze to vysvětlit i z hlediska fyziologie člověka, tak říkajíc, na hrubé, primitivní úrovni,“ odpověděl Sensei.

„Proč je fyziologie primitivní úroveň?“ zeptal se Max se svým oblíbeným úsměškem a cítil, že se jeho osobnost nachází v centru pozornosti.

„Ach, ještě jak primitivní!“ usmál se Sensei. „Člověk je ve skutečnosti nejčistší fyzika, samé vzorce pohybů energií. A celá jeho chemie vychází právě odtud. To, co se ti snažím vysvětlit, je jen nejprimitivnější výklad v podobě tvých fyziologických asociací.“

„Taky bych si rád s velkou radostí ještě jednou poslechl tento ‚primitivní výklad‘,“ řekl hrubým hlasem Voloďa. „I když v tvém provedení ‚ještě jednou‘ nikdy neznamená totéž. Pokaždé se dozvím něco nového.“

„Jsem stejného názoru,“ promluvil Stas, vysoký chlapec atletické postavy.

Jeho přítel Žeňa, o nic menší než on, vstal z lavičky a žertem slavnostně potřásl rukou Stasovi a Voloďovi.

„Naprosto s vámi souhlasím.“

„No, když jinak nedáte, tak pojďme na to,“ mávl rukou Sensei. „Zopakujeme si dřívější lekci. Všichni si dovedete představit, co je to solar plexus.“ Zastavil se pohledem na Maxovi, který nepřítomně přikývl, aniž by řekl ano nebo ne. „Dobrá. Solar plexus, který je také nazýván sluneční pleteň, představuje soubor nervových ganglií různé velikosti a tvaru, které jsou vzájemně propojeny velkým množstvím větví různých délek a tlouštěk. Hodně to závisí na počtu do něj vcházejících nervových kmenů a uzlů, které do něj patří, a také na tvaru tohoto mocného konglomerátu. Ve svém středu solar plexus připomíná spíše spojené vrcholy trojúhelníku. Podle svého vnějšího tvaru má nejblíž k nerovnoměrnému kruhu, nervy se z něj jako světlo ze slunce radiálně rozcházejí do všech směrů k břišním orgánům. Samozřejmě, že je v něm mnoho nervových zakončení. Solar plexus patří k největším vegetativním pletencům. Dokonce bývá nazýván ‚břišním mozkem‘.

Takže, co se stane, když člověk provádí meditaci Lotosový květ? Kdybychom proces oběhu vnitřní energie obrazně promítli na lidskou fyziologii, dostaneme následující obrázek. Při cílené koncentraci na solar plexus s pocitem, zdůrazňuji s pozitivním pocitem, dochází k podráždění nervových zakončení, včetně nervu pod názvem nervus vagus, jednoho z dvanácti párů hlavových nervů, zvaného také bloudivý nerv. Mimochodem, chci upozornit na to, že součástí parasympatické části solar plexu je jak pravý, tak levý bloudivý nerv. Kromě toho, solar plexus obsahuje z větší části společný zadní kmen obou bloudivých nervů. A teď zpět k naší koncentraci. Po stimulaci bloudivého nervu jsou signály přenášeny do mozku. Procházejí přes rozdělovací nervové uzly a vcházejí do hypotalamu.“

„Do hypotalamu?“ trhl sebou Max a již zjevně se zájmem se zeptal: „Není to to, co se nazývá starý mozek nebo taky plazí mozek?“

„Ano,“ potvrdil Sensei. „Nazývají ho všelijak, například primární mozek, ještěří mozek, reptilní mozek. Hypotalamus je opravdu jedna z nejstarších formací. Předobraz hypotalamické oblasti mají také strunatci, tedy nejprimitivnější obratlovci. U člověka je hypotalamus, můžeme říci, přiveden k dokonalosti.“

„Proč se mu říká právě mozek reptilní, ještěří, a ne, třeba například, mozek strunatců nebo obojživelníků?“

„Víš, čím to je? Právě v dobách starověkých plazů, protože to byli první skuteční suchozemští obratlovci, se hypotalamus musel výrazně zdokonalit a diferencovat kvůli adaptaci na pozemní existenci. Ale lidská varianta hypotalamu je jen nadstavbou nad základní formou hypotalamické oblasti starověkých plazů. A rozdíl mezi nimi je… no, řekněme, jako mezi modelem prvního sálového počítače a modelem moderního počítače. V zásadě jsou stejné, ale mají diametrálně jiné možnosti…“

„Páni,“ řekl pouze Max ohromen tím, co slyšel.

„Takže zpět k našemu lidskému hypotalamu. Abychom pochopili, co se v něm děje po přenosu signálu, vzpomeňme si nejprve, co je to hypotalamus nebo alespoň to, co je o něm známo k dnešnímu dni. Je to nejvyšší centrum, v němž se sdružují všechny informace o vnitřním stavu organismu. Je to doslova prostředník mezi nervovým systémem, vnitřními orgány, tělními tekutinami a ještě bych dodal, převodník energie. Jakmile obdrží nervové impulsy z mozkové kůry, převede je do jazyka srozumitelného tělním tekutinám.“

„A to jak?“

„Mění v nich poměr koncentrace hormonů, enzymů, solí a tak dále. Mimochodem, žádná část mozku nemá natolik privilegované postavení v zásobování krví jako hypotalamická oblast. Chemické látky, přicházející z krve, neustále signalizují, v jakém stavu se nacházejí vnitřní orgány a systémy v každém okamžiku. Jednoduše řečeno, hypotalamus je dobrý řídící pracovník, který výborně vychází jak s majitelem podniku, tak se zaměstnanci a který dovedně spravuje mu svěřené prostředky. Díky tomu podnik funguje jako jediný mechanismus. Obecně platí, že tento ředitel zajišťuje podniku úplnou homeostázu.“

„Homeo… co?“ zeptal se tiše Max vedle něj sedícího Ženi.

Ten se sotva znatelně pousmál a zcela vážně mu odpověděl:

„ ‚Stáz‘, samozřejmě. Copak jsi ještě nikdy neslyšel ten výraz? To znamená situaci, kdy v podniku už dlouho neměli daňovou kontrolu.“

„Aaaha,“ významně protáhl Max a zmateně dodal: „Ano, už si vzpomínám.“

Sensei to zaslechl a usmál se:

„Homeostáza je stálost vnitřního prostředí organismu.“

Podíval se s mírnou výčitkou na Žeňu. Ale ten nasadil vážnou tvář a začal se ospravedlňovat:

„Co já? Jak jsem řekl. Kdy je v podniku stálé vnitřní prostředí? Když tam dlouho neměli daňovou kontrolu…“

Chlapci se zasmáli a Sensei směrem k němu beznadějně mávl rukou.

„A kdo je majitelem organizmu?“ zeptal se Max Senseie a opatrně se podíval směrem k Žeňovi.

„Epifýza,“ odpověděl prostě Sensei, jako by se to rozumělo samo sebou. „Tak jsme si vysvětlili, že hypotalamus je hlavním subkortikálním centrem vegetativního zabezpečení a kontroly. Aktivně se podílí na regulaci kardiovaskulárního systému, zažívacího traktu, tělesné teploty, biochemie těla, také reguluje biorytmy, pocit hladu, chuti k jídlu, žízně, ovlivňuje sexuální chování a tak dále. A, samozřejmě, hypotalamus koordinuje různé formy nervové aktivity, počínaje stavy bdění, spánku a konče tvorbou pozitivních a negativních emocí, chováním organismu během reakce a adaptace… Jak se ale říká, to vše je jen informativní, abyste mohli lépe pochopit to, co bude následovat. Teď to hlavní. V hypotalamu se nachází dvě starobylá centra. Pokud se na lebku podíváme shora, pak tato centra ve spojení s epifýzou představují zvláštní vnitřní trojúhelník, jehož vrcholem je epifýza. V různých dobách se jim říkalo různě, ale jejich podstata zůstává stejná. Jedny z jejich názvů uvedených ve starověkých rukopisech jsou agatodemon a kakodemon. Agatodemon stimuluje zrození pozitivních myšlenek a kakodemon myšlenek negativních.“

„Jak, jak je to? Demon?“ zeptal se Max. „To je v překladu něco jako ďábel?“

„V překladu z řeckého demon (daimon) znamená božstvo, duch. Až mnohem později si křesťanství vypůjčilo toto slovo od Řeků a dalo mu tu definici, jak jsi řekl.“

„A kako?“ znovu se zeptal Max.

„Kako je kako,“ zažertoval Sensei. „Předpona kako pochází z řeckého kakos, což znamená špatný.“

„Je to tady! Já jsem vždycky mluvil o multifunkčnosti tohoto mezinárodního slova,“ zvesela poznamenal Žeňa.

Chlapci se znovu zasmáli.

„Takže, pokud je kako špatný, pak agato je tedy dobrý?“ ujišťoval se Max.

„Zcela správně, blahý. Mimochodem, tuto definici centra pozitivního myšlení znali již staří Egypťané. A není to náhoda, že se ve starověkém Egyptě objevil medailon, který se později stal talismanem, pojmenovaným v řecko-egyptské tradici agatodemon. Na něm byl obraz hada s hlavou lva a sedmi zářícími hvězdami (později předělanými na koruny).“

„To znamená, že Řekové převzali tyto znalosti od Egypťanů?“ zeptal se Voloďa.

„Ano. Pokud měli Egypťané alespoň střípky původních znalostí, pak když je Řekové převzali, přeměnili tyto znalosti v mytologii. A tak se v řecké tradici objevil agatodemon – dobrý duch, doprovázející člověka během života. Byl považován za prostředníka mezi lidmi a bohy.“

„A když lidé z vnitřního udělali vnější, ztratili je,“ s úsměvem použil Senseiova slova Voloďa.

„Přesně tak.“

„Myšlenky se tedy rodí v hypotalamu?“ vrátil se Max rychle k rozhovoru na téma, které ho tolik zajímalo.

„Ale ne v tom kousku hmoty, jak si myslíš,“ odpověděl Sensei. „Jak už jsem řekl, je to obrazné přirovnání, promítnutí energií do hmoty. Myšlenky se nerodí v části mozku zvané hypotalamus. Rodí se v těch centrech, o nichž jsem mluvil. Tato centra jsou zvláštní čakry jemné energie, z jejíž podstaty se skládají naše myšlenky. Pokud ti bude tato část mozku odstraněna, pak dojde k narušení některých tvých psychických funkcí myšlení, vnímání, paměti a tak dále, ale myslet kvůli tomu nepřestaneš.“

„Jasné.“

„Tato centra jsou zvláštní polovodiče mezi jemnou hmotou a nervovým systémem. Dostávají signály z nervového systému a převádějí je na jemnou hmotu a zároveň samy o sobě mohou kódovat informace do signálu, tedy poslat po nervových drahách ‚myšlenkový příkaz‘… Přidám k tomu vám již známé poznatky, že při vybuzení jak pozitivních, tak negativních emocí převažuje aktivita parasympatické části nervového systému, jehož jedním z hlavních nervů je nerv bloudivý.

Vraťme se ale na začátek. K čemu dochází při provádění meditace Lotosový květ? Když hypotalamus obdrží od bloudivého nervu podráždění, způsobené právě koncentrací na pozitivní pocity, pak tyto nervové signály dále procházejí přes obě centra. Přičemž zároveň s větší stimulací agatodemonu dochází i k méně výrazné stimulaci kakodemonu. Při stimulaci centra agatodemonu tímto druhem energií, jednodušeji řečeno, energií Lásky, člověk pociťuje stav blaženosti, všeobjímající radosti.

Teď si rozeberme Maxův případ. Něčím podobným procházejí téměř všichni začátečníci. Stačí, když člověk oslabí svou pozornost nebo se úplně přikloní ke své živočišné podstatě a dojde k prudké aktivaci v důsledku současné stimulace centra kakodemonu. To se projeví nejprve vznikem negativních myšlenek a vybuzením negativních emocí. Odtud se rodí pochybnosti. Chci obzvlášť zdůraznit, že když dodáš těmto myšlenkám sílu – pozornost, pak v důsledku této syntézy dochází k vybuzení řady dalších center nervové soustavy, což je důvod, proč lidé upadají do deprese, do skleslé nálady nebo agrese. Potom se proces upoutání vaší pozornosti negativními myšlenkami dále prohloubí a tím více stimuluje centrum kakodemonu. Vznikne začarovaný kruh. A člověk, jak se říká, se opět chytí do sítě své materiální podstaty.“

„Jak se dá ten začarovaný kruh prolomit?“ zajímal se Max.

„V tom je celý trik! Lidský mozek je od naroze ní naladěn na frekvenci živočišné podstaty, i když je to nejprimitivnější program ze všech jeho možností. Člověk, který žije normálním životem a nezabývá se rozvojem své duchovní podstaty, stimuluje centrum kakodemonu téměř neustále. Proto jsou v tomto individuu neustále přítomny takové vlastnosti, jako je závist, zlost, nenávist, chamtivost, prospěchářství, žárlivost, strach, sobectví a tak dále. U někoho jsou výraznější, u jiného méně. Ale den po dni se lidé sami koušou do vlastního ocasu a z tohoto kousnutí ještě více trpí. Ke stimulaci agatodemonu u nich dochází velmi zřídka. Převážně jen v podobě mírného podráždění tohoto centra na velmi krátký okamžik. A to ještě s následným potlačením této aktivace více stimulovaným centrem kakodemonu.

Lidé jdoucí po duchovní cestě se cílevědomě zabývají stimulací centra agatodemonu. K čemu to vede? Vezměme si například Lotosový květ, protože právě jeho schéma práce v lidském těle je výsledkem každé duchovní cesty, která, tak říkajíc, vede ke stejné vnitřní Bráně. Takže, pokud budete provádět Lotosový květ, kontrolovat své emoce, myšlenky, sílu své pozornosti a budete se snažit po většinu času, a ještě lépe, po celou dobu přebývat ve stavu Lásky s lokalizací tohoto citu v solar plexu, pak můžete dosáhnout následujícího. Trvalé dráždění a stimulace centra agatodemonu posiluje jeho práci, včetně konkrétních mechanismů, které tlumí malou vedlejší stimulaci centra kakodemonu… Tady se už jedná o čistou fyziku, takže nebudu zacházet do podrobností pro vás nepochopitelných.

Zkrátka, pokud bych se opět měl obrazně vyjádřit z hlediska fyziologie, dojde k něčemu podobnému, jako je úplné nebo částečné brzdění činnosti kakodemonu. Výsledkem je uvolnění energie, která výrazně posiluje funkci agatodemonu, což zase vede k vybuzení, které aktivně stimuluje funkci šišinky. Říká se jí také epifýza nebo pineální žláza. A právě výsledkem práce epifýzy v obnovených podmínkách, jednodušeji řečeno, při změně vlnové frekvence, se člověku otvírá duchovní zrak, nebo, jak se tomu říká na Východě, třetí oko. To zase napomáhá probuzení kolosálních sil duše. Člověk se nejen mění vnitřně, ale otvírá se mu pramen skutečných znalostí, realita vyšších světů…“

Sensei se odmlčel.

„Přesto nechápu,“ řekl Max a pokrčil rameny, „jak může nějaká šišinka tak globálně proměnit člověka? Připouštím, že centrální nervová soustava ano. Ale epifýza?!“

„CNS skutečně zaujímá jedno z privilegovaných míst v systému řízení těla. Ale pánem všeho vnitřního je právě epifýza. Je to zvláštní nejvyšší kontrolní orgán, který má značný vliv pouze tehdy, když v člověku probíhají skutečně globální změny. Pokud se tak nestane, jen ‚pozoruje‘ a čas od času řídí celkové nastavení mozkových struktur a upravuje jeho funkci: buď aktivuje, nebo potlačuje různé procesy. Ale co je nejdůležitější, že právě v epifýze jsou obsaženy informační matrice, zvláštní hologramy, v nichž jsou uloženy informace o všem, co souvisí s daným jedincem, včetně jeho minulých životů. Je jako nejtajnější trezor paměti s dvojitým ohnivzdorným pláštěm, protože je zároveň i čakrou. Vše, co vidíš během života, pociťuješ, prožíváš, tedy vše tvé vnitřní a vnější se zapisuje právě v epifýze. Je to zvláštní vnitřní Strážce Brány, který vždy všechno o tobě ví, zná všechny tvé tajné touhy a přání. Mimochodem, první následovníci Krista tyto informace interpretovali jako osobní stránky v knize života v rukou Božích, na nichž bylo zapsáno vše o člověku… A tak, pokud v tobě převažují malé živočišné myšlenky o neúnavném hromadění hmoty, ať bys navenek předváděl svou andělskou povahu, jak chtěl, všechno tvé úsilí bude marné. Brána se může otevřít pouze přes duchovní, permanentní upřímnou touhu, naplněnou tvou čistou Vírou a Láskou… A co je ještě zajímavé, tento Strážce nejen zaznamenává úmysly a skutky člověka, ale také zesiluje to, co převládá v jeho mysli. Znamená to, že pokud přepneš svou pozornost na negativní vnímání, Strážce v tobě podpoří negativum, čímž zintenzivní to, co máš. Pokud se přepneš na dobro, Strážce v tobě posílí právě tyto pocity.“

„A epifýza je stejně stará jako hypotalamus?“ zajímal se Max.

„Nepochybně. Epifýza, stejně jako hypotalamická oblast, je nejstarší formací. Epifýzu mají všichni obratlovci, i když se liší svým uspořádáním. Například u nižších obratlovců (ještěrek, obojživelníků, některých druhů ryb) představuje šišinka párový orgán umístěný uvnitř mozku a na jeho povrchu.“

„Umístěných na povrchu?“ ujišťoval se Stas. „A to jak?“

„No, v podobě třetího, takzvaného temenního oka, které se nachází bezprostředně pod kůži a pod horní částí lebky.“

„Copak ještěrka prostřednictvím tohoto temenního oka vidí?“

„Jak by ne! V horní stěně optického váčku oka má zvláštní oční čočku a dutinu zaplněnou fotorefrakční látkou a pigment – vše, jak se patří.“

„Opravdu vidí přímo přes kůži?“ podivil se Max.

„Ano. Rohovka epifýzy, to znamená kůže nad temenním okem, je průzračná. Vyšší obratlovci mají nepárovou epifýzu. U lidí obecně se šišinka nachází v zadní části třetí komory mezi vrcholky čtyř hrbolků a představuje něco jedinečného a zvláštního. Epifýza člověka byla, v porovnání s tímto orgánem jiných vyšších obratlovců, podstatně transformována v důsledku duality jedince – materiální a duchovní podstaty. Z tohoto důvodu je šišinka nejen pánem lidského těla, ale také vstupní branou do duchovního, vyššího světa, zvláštním portálem. Takže každá změna stavu vědomí probíhá pod dohledem epifýzy.“

„A jak vypadá ta šišinka?“ řekl zadumaně Max.

„Je to malý drsný trojúhelníkový oválný útvar, poněkud zploštělý v předozadním směru. Na pohled šedavě růžový, i když se barva může lišit v závislosti na stupni naplnění krevních cév. A pokud jde o hmotnost… u každého je to samozřejmě individuální. V průměru asi 0,130 gramů. I když u zcela ztracených jedinců může jeho hmotnost být mnohem menší, někdy jen pouhých 0,025 gramů. U duchovně pokročilých lidí to bývá i 0,430 gramů a více. Jak u koho.“

„Páni, takový malý a tak výkonný!“ podivil se Max.

„Uvažuješ čistě subjektivně, měříš obvyklým materiálním metrem. Ale pokud se na to podíváme objektivně, pak rozměry energetických objektů v prostoru nehrají žádnou zvláštní roli. Tak například částice Po. Je tak malá, že ji moderní vědci dodnes se všemi těmi pokročilými technologiemi nemohou najít. Ale z nich je utkáno vše: a to nejen my, ale celý nekonečný Vesmír se všemi galaxiemi. Takže ve skutečnosti jsou rozměry relativním pojmem.“

„A epifýza během života roste?“

„Jak to říct… Hmotnost epifýzy se neustále zvětšuje do dosažení věku deseti až čtrnácti let, tedy až do období pohlavního dozrávání. Následně dojde ke značnému nárůstu životní energie – prány. Pokud se člověk utápí od té doby ve hmotě jako prase v kaluži, hmotnost epifýzy zůstává prakticky nezměněna. Pokud ale bude na sobě duchovně pracovat – to je již jiná otázka… Podívej se třeba do lékařské literatury o projevu mimořádných rozumových schopností u lidí, včetně dětí, se zvětšenou šišinkou, sám vše pochopíš.“

„Ale jestliže je ta šišinka tak důležitá pro člověka, tak proč o ní nejsou nikde žádné informace?“ pronesl s nádechem výčitky Max.

„Jak to, že nejsou?!“ rozhořčil se Sensei. „Hledal jsi důsledně? Určitě ne! Je pozoruhodné, jak lidé rádi tvrdí, že nikde není ani zmínky, a nevynaloží absolutně žádné úsilí, aby je našli. Pamatuj si, Maxi: kdo hledá, ten vždy najde, kdo klepe, tomu bude otevřeno.

Lidé o epifýze věděli už hodně dávno a právě jako o žláze, a ne jako o jiném útvaru. Vezmi si třeba starověkou Indii. Dva tisíce let před naším letopočtem tam došlo k rozkvětu učení o epifýze. Už tehdy věděli, že tato žláza je v lidském těle nejen orgánem jasnovidectví, pamětí o předchozích inkarnacích duše, ale i hlavní čakrou koncentrace vyšších energií… Kromě toho tyto znalosti měli i dříve ve starověkém Egyptě první faraoni, i když v poněkud odlišném výkladu. O šišince věděli i ve starodávné Číně, v Tibetu. Mimochodem, tam již odedávna existoval rituál pálení mrtvých vysokých duchovních, po němž se studenti jejich učení pustili do hledání takzvané ringse v popelu. Tento tvrdý předmět se spíše podobá jantarovému kamínku. Podle ní studenti posuzovali stupeň duchovnosti svého Učitele. Věřilo se, že čím je větší, tím byl mrtvý člověk na vyšší duchovní úrovni. Takže ringse není nic jiného než mozkový písek epifýzy. Tento písek stále zůstává pro moderní vědce záhadou záhad. Ve starém Tibetu o něm ale věděli již jako o místě akumulace psychické energie…

O epifýze tedy bylo známo již velmi dávno. Jen tento orgán nazývali různými jmény. V zásadě platí, že šišinkou ho začali nazývat od druhého stole tí našeho letopočtu, když ji starořímský lékař Galen přirovnal k borovicové šišce. A pak se to ujalo. V překladu do latiny byla epifýza známa jako glandula pinealis, podle názvu italské borovice – pinie.“

„A epifýzou?“

„Epifýza – to je již řecký název epiphysis, což znamená pineální.“

„Člověk by se mohl v těch přezdívkách ztratit,“ zažertoval Žeňa.

„Nejzajímavější je ale to, že čím více se lidé vzdálili od starobylých znalostí, čím intenzivněji se rozvíjela ortodoxní medicína, tím rychleji se ztrácely skutečné poznatky o funkcích této žlázy. Epifýza byla po dlouhou dobu považována za rudiment. Přesto se zvídavé mysli stejně, tak či onak, dokopaly k pravdě. Vzpomeňme třeba René Descarta, který žil na počátku sedmnáctého století. Skvělý člověk! Není divu, že se svým rozumem a touhou po sebezdokonalování byl filozofem, matematikem, fyzikem a také metodologem věd současně. Vyjádřil názor, že se duše nachází v malinké šišince, která je umístěna v centru mozku. Řekněme tak, byl blízko k pravdě a téměř se dostal až k podstatě… Navíc již v té době Descartes poukázal na existenci funkční vazby mezi šišinkou a zrakovým systémem, což bylo prokázáno mnohem později.“

„A ty si myslíš, že lidé budou někdy schopni vědecky prokázat spojení epifýzy s duší?“ zeptal se nevěřícně Max.

„Určitě. Vždyť již teď probíhá intenzivní výzkum epifýzy, i když pouze na úrovni chemie. Uznává se ale její vedoucí role v těle jako důležitého článku neurohumorálního systému a neuroendokrinního orgánu. Nikdo nepochybuje o tom, že šišinka je hlavním prostředníkem mezi vnějším a vnitřním prostředím organizmu, který reguluje důležité funkce všech orgánů a systémů v závislosti na podmínkách prostředí, tedy střídání dne a noci, ročních období, teploty, vlhkosti, elektromagnetického pole Země, úrovni ionizujícího záření a tak dále. Je známo, že právě šišinka mozková má významný vliv na chování, a to zejména na výzkumné chování, schopnost učení, paměť, pohybovou aktivitu, křeče, sexuální a agresivní chování. Už byla objevena nejen interakce šišinky s komplexem sestávajícím z hypotalamu, hypofýzy a nadledvinek, ale také přítomnost epitalamo-epifyzárního systému jako paralelního záložního mechanismu v mimořádných situacích. Zkoumá se inervace šišinky s horními krčními obratli, tedy sympatickými nervy. Vyvíjejí se snahy o prozkoumání jejího vztahu s parasympatikem. Byl zaznamenán vliv šišinky na imunitní systém, na neuroendokrinní žlázy. Díky nejnovějšímu vývoji v oblasti vědy mají lidé přístupné informace o histologické struktuře, chemickém složení některých epifyzárních hormonů a hormonoidů. Probíhá výzkum frekvenčních charakteristik šišinky…

To je jen začátek k poznání v mnoha ohledech záhadného těla. Vše dosud prozkoumané je jen smítkem na vodní hladině. Lidé zatím ani netuší, že je tato voda oceánem, nemluvě už o absenci informací o jeho vlastnostech. Medicína budoucnosti, jestliže samozřejmě tato budoucnost nastane, odhalí tajemství epifýzy. V principu to není tak obtížné. Postačí se jen naučit, jak číst informace z jejích hologramů. A pokud se lidské vědě podaří k tomu dobrat, pak se svět úplně změní.“

„V jakém směru?“

„Vše záleží na lidech. Jestliže se nyní nimrají v průzkumu hmotného světa a hrubých energiích, mechanismech jeho řízení, pak jakmile rozluští struktury a informace epifyzárních hologramů, mohou se naučit řídit i jemné energie…“

„Ach ano… Asi se nedožiju těch osvícených dob,“ zažertoval Max.

„Proč bys měl na ně čekat?“ ve stejném duchu odpověděl Sensei. „Kdo chce, může si vždy vyhledat tyto znalosti v sobě, přičemž kdykoliv, bez ohledu na celkovou úroveň vzdělání lidstva. To, co se lidé nyní snaží dělat společně, s pomocí vědy, je jen pokus, mírně řečeno, dosáhnout pravou rukou na levé ucho. Je to poněkud složité, ale zábavné… V dávných dobách lidé znali krátkou cestu – přes svůj vnitřní svět. Koneckonců podstata není v tom, aby člověk dosáhl na ucho, ale aby pochopil, co to je za orgán a jak jej používat.

Pro jednotlivého člověka je vždy důležité, aby prošel přes svůj vnitřní svět, než aby jen nesmyslně pozoroval svět vnější. Vždyť, když někdo, kdo na sobě pracuje, dosáhne určitých duchovních úrovní, tobě osobně se neulehčí. Každý musí samostatně pracovat na svém vnitřním poli, aby sklidil cennou úrodu.

Nástrojů pro pěstování duchovní podstaty bylo vždy dostatek. Vyberte si, který chcete. Pokud s nimi jedinec pracoval, tak či onak, vždy dospěl ke stejnému výsledku – přes pěstování síly Lásky s překonáním živočišné podstaty v sobě (pradávného draka), mám na mysli hypotalamus, ke stimulaci šišinky mozkové. Tato zákonitost se projevila hned v první původní duchovní praktice Lotosový květ z učení Bílého lotosu, upraveného ve své době pro lidi. A vše, co se nabalilo pak, jsou jen různé komplikované kombinace této praktiky, které ve výsledku tak či onak vedou k původnímu zrnku.“

„No, vcelku je to jasné,“ přikývl Max, protože si myslel, že to Sensei vysvětloval spíše jemu, než klukům. „Ale celkově… nechápu nic. Jak se mohl Lotos stát základem všeho, jestliže je na světě hromada nejrůznějších cest? Mně se například Lotosový květ asociuje spíše s buddhismem. Ale je tu i křesťanství a islám, a co já vím, hnutí Hare Krišna. A pokud je tady, jak říkáš, dynamická meditace, pak tam mají modlitby formu jakéhosi vtloukání do podvědomí. To je úplně jiný účinek na organizmus!“

„Jak ti to mám říct… Prvopočáteční dopad je jiný,“ poznamenal Sensei. „Nicméně jsou to jen různé způsoby, jak se zbavit negativních myšlenek, vyvolaných živočišnou podstatou. Ale následující cesta k probuzení duše je u všech stejná.

Vezmi si třeba křesťanství, dejme tomu pravoslaví. V duchovní praxi k dosažení stavu svatosti tam používají starobylou vnitřní modlitbu, která se v křesťanství nazývá neutuchající modlitba, moudrá modlitba nebo srdeční modlitba, ale nejvíce je známa jako Modlitba Ježíšova. Skládá se jen z několika slov: ‚Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou‘. Nebo ve zkratce: ‚Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou‘. A v podstatě vede k tomu, když ji člověk stále opakuje svými ‚ústy, pak myslí a poté srdcem‘, že se postupně ponořuje do stavu, kterého se dosahuje v meditaci Lotosového květu. Mnoho lidí s její pomocí došlo k probuzení duše.

Tato modlitba je velmi silná a efektivní. Podrobně je popsána ve starobylé knize Filokalia (z řečtiny Láska k dobru). Pro inteligentní lidi, zběhlé v duchovních svátostech, je toto dílo v pořadí druhou knihou po Evangeliu. V ní jsou uvedeny rady a ponaučení dvaceti pěti mužů, kteří popisují praxi v této modlitbě. I když se mnohým z nich připisuje ‚svatost‘, bohužel, jen málokdo z nich ji skutečně dosáhl v poznání svátosti vnitřní modlitby. Starci popisují tři klíče k této modlitbě: časté opakování jména Krista a obracení se k němu, pozornost k modlitbě, nebo jednodušeji, úplná koncentrace na ni bez postranních myšlenek. A konečně, ponoření se do sebe, což je považováno duchovními za velké tajemství této modlitby a nazývají je ‚vstupem mysli do srdce‘.

V podstatě se jedná o dlouhou, náboženskou cestu k čistému poznání, tedy ke stejnému probuzení v Lotosovém květu, otevření duše. Na této cestě v křesťanství platí, upozorňuji, že jen pro začátečníky, nikoliv pro lidi, kteří již tuto modlitbu praktikují, určitá náboženská pravidla. Zakazuje se jim provádět ji bez řádného vedení, tedy bez učitele. Tento zákaz vysvětlují tak, že se prý ti, kteří budou recitovat tuto modlitbu bez učitele, dostanou ‚náhle do moci nějakých nezvladatelných duševních stavů‘.

Ale ve skutečnosti v tom nic strašného není, protože začátečník tak prochází nejběžnějším autotréninkem, čímž si navozuje disciplínu, provádí prv ní krůčky v meditaci, učí se soustředit pozornost na modlitbu bez postranních myšlenek a postupně prodlužuje dobu jejího provádění. Takže vcelku tyto etapy, kterými začátečník prochází při pronáše ní modlitby ‚ústy a pak myslí‘, jsou jednoduše jejím vštěpováním do podvědomí, aby pro něj bylo snazší se vypořádat se svou živočišnou podstatou koncentrací na modlitbu, a tím dosáhnout čistoty úmyslů.

Mnozí tuto vnitřní modlitbu začnou provádět buď kvůli strachu z ‚muk pekelných‘, nebo z důvodu osobního prospěchu v budoucnosti. Tito svatí muži, které modlitba skutečně přivedla k odhalení jejich vlastního vnitřního chrámu duše, psali a varovali, že ‚strach z muk pekelných je cesta otroka a touha po odměně v Království…,“ při těchto slovech se Sensei podíval na Maxe neobyčejným, pronikavým pohledem, až Maxovi přeběhl mráz po zádech, „…je cesta žoldáka. Bůh ale chce, abyste šli k Němu cestou synovskou, abyste se z lásky k Němu a svým přičiněním chovali čestně a kochali se spojením s ním v srdci a duši. Boha lze pochopit jen s pomocí vnitřní, čisté Lásky. V Janovi v kapitole 4 verši 18 se zmiňuje: ‚V lásce není strach, dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce‘. Jak napsal ve svých ponaučeních Gregor Sinaita v Lásce k dobru neboli Filokalii v první části na straně…,“ Sensei zavřel oči a vzpomínal, „na straně 119 o Ježíšově modlitbě: ‚Tu jedinou miluj a žárlivě střež v srdci svém, udržuj mysl vždy nezasněnou. S ní se neboj ničeho; neboť Ten, Kdo řekl: osmělte se, Já jsem, nebojte se, – On sám je s námi‘. ‚Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce‘, uvádí Jan v Novém zákoně v kapitole 15 verš 5.

Takže první dvě etapy modlitby ‚ústy a myslí‘ jsou jen předehrou. Za největší svátost církevní duchovní považují ‚sestoupení mysli do srdce‘, kdy ‚jméno Ježíše Krista při sestoupení do hlubin srdce zkrotí hada zhoubného, duši oživí‘, kdy se modlitba ‚spouští myslí do srdce a srdce ji začne pronášet‘. To je v zásadě přechod od slov k citům, jednoduše řečeno – počátek meditace. Protože meditace není nic jiného, než práce na úrovni citu beze slov.

Když čte Filokalii znalý člověk, rozpozná náboženskou slupku, pochopí podstatu této cesty a jeho pohled najde to potřebné. Tak například Symeón Nový Teolog v 68. slově Filokalie, v němž vykládá způsob ‚vcházení do srdce‘, napsal: ‚Tři věci bys měl dodržet, než cokoliv jiného: nestarat se o nic, ani co není blahořečení a co je světské, ale ani o blahořečení samotné, jinak řečeno, umrtvit vše, čisté svědomí ve všem, aby tě v ničem nepranýřovalo, a úplná nestrannost, aby se tvá myšlenka k žádné věci nepřikláněla‘. To je prvotní základ k otevření duše.

Ve Filokalii můžete najít různé způsoby, s jejichž pomocí ti, kteří poznávali svátost vnitřní modlitby, dosahovali vcházení mysli do srdce.“

„A proč různé?“ zajímal se Max.

„No, každý člověk je jedinečný, dalo by se říci, že každý má svou délku kroku… Jedni se při soustředění na srdce snažili si v mysli představit, jak se s každým jeho úderem modlitba pronáší. Jiní použili dech a na nádechu říkali: ‚Pane Ježíši Kriste‘ a na výdechu ‚smiluj se nade mnou!‘ a také soustředili tato slova v srdci. A další se zabývali prostě kontemplací. Například Gregor Sinaita psal: ‚…spusť mysl do srdce a přidrž ji tam a odtud vzývej myslí a srdcem: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou! Udržuj svůj dech tak, abys nedýchal hlasitě, protože by to mohlo rozptylovat mysl. Pokud zjistíš, že vznikají myšlenky, nedbej jich, i když budou jednoduché a dobré, nejen pozemské a nečisté.‘ Nebo, například, Nikifor Monach v druhé části Filokalie radí, jestliže se to nedaří prostřednictvím dýchání dovnitř, pak ‚…přinuť se, místo každé jiné mluvy (myšlenky), to jediné křičet uvnitř. Vydrž trpělivě v tomto konání po nějakou dobu a přes něj se ti otevře vstup do srdce bez nijakých pochybností, stejně jako nám se to z vlastní zkušenosti podařilo‘.

To vše je skvělé. Ale oni se soustředili na srd ce. Proto brzy ti, kteří cvičili vnitřní modlitbu, začali v tomto orgánu cítit bolest. A na tento ostrý háček se chytli mnozí. V jakém ohledu? Srdce je sval, motor organismu, v něm duše nikdy nebyla. Srdce musí pracovat autonomně. Soustředit se na tento orgán je obrovským rizikem. Rizikem v čem? Jestliže u člověka v době koncentrace vyvstanou i ty nejmenší pochybnosti, jestliže se trénuje v této modlitbě v zájmu prázdného experimentu, aniž by měnil celkově svůj vnitřní život, aniž by přijal pevné rozhodnutí následovat svou duši, tedy aniž by probouzel v sobě pravou víru v Boha, ale jen si s ní hraje z rozmaru své dobré nálady, pak si může zadělat na pořádný infarkt.

Ale skutečně duchovní lidé s pevnou vírou, upřímnou, čistou láskou k Bohu prošli i touto fází, i když ne pro srdce bezbolestně, dokud nevešli do hloubi duše, do oblasti solar plexu. Zažívali, jak se jejich vědomí do toho místa spouští. A právě odtud začali cítit teplo, které se šíří z hrudi po celém těle a způsobuje příjemné pocity. Jak již bylo napsáno svatými muži, ‚rozhořel se malý ohýnek, který tě zachvátí zevnitř plamenem Lásky Boží‘. Jednoduše řečeno, začala pracovat čakra solar plexus. A člověk cítil, že mu z hrudi vycházejí vibrace, tepelná vlna, která jako by v sobě z hloubi duše nesla tato slova: ‚Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou‘. Člověk cítil v sobě výlevy Lásky Boží a sám tu Lásku zesiloval další koncentrací na ni. ‚Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha‘.

Jak je psáno ve výrocích metropolity Theolipta v druhé části Filokalie: ‚Když odejdeš do ústraní, pokoušej se dále vstoupit do vnitřního strážiště (strážní věže) duše, která je domovem Krista, kde je vždy přítomen mír, radost a klid. Pomyslné slunce Kristus paprsky ze sebe vyzařuje a daruje je všem a jako druh odměny je duši podá, ta přijímá Jej s vírou a láskou k dobru‘.“

„Zdá se, že jsem to o tom srdci úplně nepochopil,“ řekl Max. „Jak se to těm duchovně pokročilým podařilo, že se jim infarkt vyhnul? Oni přece také soustředili svou pozornost na srdce, ale zapracoval solar plexus.“

„Protože, když se člověk otevře s láskou Bohu, Boží Láska ho ochrání bez ohledu na to, jakou cestu si zvolil. Hlavní věc je zaměření na cestě. Potom, dříve či později, hledající dosáhne potřebného výsledku. V podstatě, pokud je člověk pevný ve své duchovní horlivosti a dokonce ani v myšlenkách nepřipustí žádnou pochybnost, pak vše zafunguje tak, jak má.“

Max se díval na Senseie stále nechápavě.

„No, jak jinak bych ti to ještě vysvětlil… Pokud si otevřeš lidskou neurofyziologii, pak uvidíš, že srdce je inervací spojeno se solar plexem.“

„No, a…“

„Síla Lásky je určitá energie. Její neustálá koncentrace, dokonce i v srdci, stejně tak či onak bude lokalizovat onu sílu v solar plexu.“

„Aaaha,“ nepřirozeně protáhl Max. „Pak to je jasné.“

„No, sláva Bohu,“ stejným tónem řekl Sensei a v legraci si otřel pot z čela.

Kluci kolem se zasmáli.

„Na počátku rozhovoru ses zmínil, že ta modlitba je starobylá,“ připomněl Voloďa, který chtěl pokračovat v tématu.

„Ano. Její kořeny sahají do hlubin věků. Kdysi se jí říkalo Modlitba duše a lidé se při ní soustřeďovali právě na centrum mezi hrudníkem a břichem, tedy na solar plexus. Dalo by se říct, že je to zvláštní adaptace Lotosového květu. Vnitřní modlitbu lze nalézt v tajných znalostech libovolného seriózního náboženství.“

„A proč se v křesťanství nazývá Modlitba Ježíšova? Ježíš ji dával svým učedníkům?“ zajímal se Max.

„No, řekněme to tak, pro sebe a pro své osobní žáky Ježíš používal čisté znalosti, třeba Lotosový květ jako nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak zkrotit materiální podstatu, protože práce zde probíhá na citové úrovni. Chytrým lidem dával vnitřní modlitbu jako pro ně nejvhodnější formu duchovní praktiky. Samozřejmě, je to malá objížďka přes slovo a podvědomí, ale výsledkem je opět výstup na citovou úroveň. Ostatním, v nichž přece jen ještě dominovala živočišná podstata, Ježíš vykládal znalosti ve formě podobenství s dvojím klíčem, který byl vhodný jak pro rozum laika, tak i znalého člověka. Každý si tímto klíčem otevřel své vnitřní poklady.

Po Ježíšovi se vnitřní modlitba stala zásadní pro převážnou většinu jeho pravých následovníků. Apoštolové ji předávali svým učedníkům již s přítomností jména Ježíše v jejím názvu, protože Jeho jméno, jako syna Boha, u mnoha lidí dodnes vyvolává absolutní důvěru, což je velmi důležité. Koneckonců, když se smetou všechny pochybnosti, pak se výrazně zjednoduší průchod na duchovní cestě. A tak ji začali nazývat Modlitba Ježíšova а také srdeční modlitba. Vždyť Ježíš často používal slovo srdeční ve smyslu duševní, jak tomu bylo tenkrát. A mimochodem, zpočátku se předávala správně, jak ji učil Ježíš, s následnou koncentrací na solar plexus. Velmi mnoho lidí z prvních následovníků Krista se díky ní osvobodilo ze svého hmotného otroctví.

Ale jak šel čas, mezi křesťany se začali objevovat takoví jedinci, kteří se zmocnili vrcholných znalos tí Učení a s pomocí těchto znalostí se snažili založit svůj kult, upevnit vlastní významnost v masách ve jménu Krista. Lidé ve své většině přece jen zůstanou lidmi… A právě oni způsobili skrytí pravých znalostí a zavedli provádění vnitřní modlitby s následným soustředěním do srdce. Přesto se některým pravým následovníkům Krista podařilo uchovat znalosti pro potomky v čisté formě. Nazývali své tajemství mezi sebou ne jinak než jako veliké.“

„Jsou v Bibli zmínky o vnitřní modlitbě?“

„Ano, zachovaly se sem tam. Bible byla vytvořena z vybraných záznamů a navíc pod kontrolou imperátora Konstantina. To, co se tam zachovalo, jsou v podstatě podobenství a nepřímé narážky na tuto vnitřní modlitbu.“

„Například?“ nedal si pokoj Max.

„Například Ježíšovo podobenství o celníkovi. Je popsáno v Lukášově evangeliu v kapitole 18 verši 10–14. Říká se v něm, jak dva lidé přišli do chrámu, aby se pomodlili. Jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo jako i tamten celník. Postím se dvakrát v týdnu, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník, který stál úplně vzadu, se neodvažoval ani oči k nebi pozdvihnout, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravím, že tento odešel do domu svého ospravedlněn, než onen. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.‘

Samozřejmě, že to nejsou přesná Ježíšova slova, něco bylo přidáno, něco nebylo zapsáno, ale celkový význam je v pořádku. Pro většinu lidí se Ježíš snažil odhalit v podobenství základní pojmy o lidské podstatě… Protože člověku, u něhož převládá živočišná podstata, není možné říci, co je duchovno ve své nejčistší podobě.

Je to stejné, jako vysvětlovat slepému od narození, který strávil celý svůj život v poušti, co je to krása podzimního lesa při západu slunce. Proto je nutné používat asociativní přirovnání a metafory. Duchovní lidé si rozumí beze slov. Je to úplně jiná úroveň vnímání.“

„V tomto podobenství je opět zmínka o ‚hříšníkovi‘,“ poznamenal Žeňa. „Oh, kněží milují tyto vtípky!“

„Milují je proto, protože je to jejich chleba. Připisují lidem, jdoucím po duchovní cestě, hříšnost, vštěpují jim do podvědomí pocit viny. A ten je na cestě ‚jako kámen, přivázaný k noze‘… Na cestě k Bohu nesmí mít člověk žádné pochybnosti, vše se odhazuje, zůstává jen čistá Láska. Pokud se člověk stane opravdu svobodným po odhození všeho kromě Lásky, Lásky k Bohu, všechny okovy prostě zmizí. Právě proto, že to není nic jiného než iluze. Člověk si uvědomí, že jeho tělo je jen povoz. A ten pojede tam, kam chce on, opravdový, tedy jeho duše.“

„To znamená, že člověk, když jde cestou vnitřní modlitby na začátku také v sobě nejprve vyrovnává duchovní a materiální princip?“ řekl zadumaně Max.

„Ano, jen na to stráví více času.“

„А ten, kdo provádí tuto vnitřní modlitbu se právě ve fázi ‚ústy‘ a ‚myslí‘ utká v bitvě, osobním Armagedonu, o kterém jsi mluvil?“ zeptal se Max ve snaze něco si ujasnit.

„Ne,“ odpověděl Sensei. „Je to jen dělostřelecká příprava. Rozhodující bitva pro člověka jdoucího po duchovní cestě nastane tehdy, když započne opravdovou vnitřní práci, kdy po odložení všech podmíněností bude skutečně pěstovat vnitřní Lásku, půjde k Bohu navzdory všemu, nezastaví se před ničím. Jednoduše řečeno, když se bude přibližovat k Bráně a vstoupí na jediný most vedoucí k ní, nebo pěšinu, říkej tomu, jak chceš. V zásadě, tímto hlavním konečným úsekem musí projít všichni lidé, kteří dosáhnou určitého stupně duchovní zralosti, bez ohledu na to, jakou cestou k němu došli. Zkrátka a dobře, všechny tyto různé cesty jsou jen různými způsoby hledání, nahmatávání té jediné stezky, která vede k Bráně.“

„A jak poznáš, jestli jsi našel tu pěšinu nebo jdeš znovu po kruhu do hustého lesa?“ vyřkl pochybnosti Max.

„Neboj se. Každý člověk, který vstoupil na tuto cestu, vše ucítí. Navíc ho budou provázet znamení.“

„Znamení?“

„Ano, tak říkajíc ukazatele v duchovním průvodci.“

„A šlo by toto téma rozšířit?“

„Můžeme rozšířit… Přeskočím všechna ta vnější znamení, která člověk začne vidět a chápat díky posílenému intuitivnímu vnímání. Povím vám ale o nejdůležitějším vnitřním znamení, které se objeví, jakmile člověk vstoupí na tento most nebo pěšinu, tedy vstoupí do závěrečné bitvy se svou živočišnou podstatou o prvenství duše v tomto těle. Tento symbol se objevuje v podobě hlavy starého plaza, hada nebo draka. Většina lidí začíná vidět, jako by se na ně dívala kobra s nafouklou kapucí. Její pohled není agresivní, ale klidný. Dívá se do očí, spíše do oblasti nosní přepážky. Člověk vidí její obraz před sebou jak se zavřenýma, tak s otevřenýma očima. Na tomto úseku duchovní cesty se pravidelně objevuje před očima i v každodenním životě. Někdy si lidé myslí, že mají nějaké dotěrné halucinace. Had se buď mihne, nebo proplazí. Pro ty, kdo jdou přes most, je to v pořádku.

Každý má samozřejmě svůj obraz plaza. Částečně je to spojeno s vnitřní představivostí, variantami, které má v současné době k dispozici v asociativní paměti. Postoj vůči zjevení se tohoto plaza se také liší. Jestliže člověk vyrůstal v oblasti, kde byl had uctíván jako posvátné zvíře, pak bude reagovat více či méně klidně. Ale ten, komu byl k nim od dětství vštěpován strach – u něj přirozeně začne vznikat stejná odvetná reakce – pocit strachu a odporu. Ale ať je to jak chce, když člověk překoná své iluze, včetně strachu, když zcela opustí svou negativitu a uvědomí si pravdu, tehdy pochopí, že Had je jen první Strážce. Další průchod probíhá pouze pod dohledem, protože na tomto úseku duchovní cesty se zapojují už vážnější energie…“

„Nakolik vážnější?“ zajímal se Max.

„No, posuď sám. Tomu, kdo prošel prvním Strážcem, se otevírají takové možnosti, díky nimž může řídit nejen přírodní živly, ale i osudy lidí…“

„To není špatné,“ řekl překvapeně Max.

„Takže, když člověk dokončí tak říkajíc svůj přechod přes most, tedy vychází jako vítěz z této finální bitvy, osobního Armagedonu, uváže-li svou živočišnou podstatu na řetěz, pak had zmizí. Člověk se stává duchovně mnohem vyšším a čistším… Jednoduše řečeno, celý tento proces není nic jiného než fáze práce center hypotalamu, o nichž jsme spolu mluvili, až do úplného nebo částečného utlumení centra negativních myšlenek – kakodemonu. Mimochodem, podobný proces je ve starodávné józe spojen s probuzením spícího hada a jeho stoupáním po páteři do čakry ‚tisíciplátečného lotosu‘, která je projekcí epifýzy.“

„A co dál?“ probudila se Maxova zvědavost.

„Dál?!“ pousmál se Sensei. „Projdi aspoň tuto cestu. Z masy lidí, kteří šlapou po duchovních cestách, jen málokdo dojde k mostu, o Bráně už ani nemluvě. I když je to to nejprimitivnější a nejelementárnější ve skutečné duchovní práci… A dál… Dále už začíná cesta vyvolených, spojená s otevřením epifýzy. Na této cestě se objevuje další, vyšší znak – Oko, nebo jak se mu ještě říká – Vševidoucí oko. Na Východě se tento znak nazývá Vševidoucí oko Východu. Ve starověkém Egyptě ho nazývali Okem Boha Hora. A jeho první pradávné jméno bylo Oko Bohyně Faetonu nebo planety Faeton. Jen jednotlivci z celého kdysi žijícího lidstva prošli tuto cestu…

Takže zatím to vědět nemusíte. Vaším úkolem je dostat se alespoň k Bráně. A k této úrovni vede právě Lotosový květ. Pak začínají úplně jiné meditace, kde se stanovují nové cíle a úkoly… Ale v podstatě je to lidem k ničemu. To je cesta Bódhisattvů…“

Kresba Anastasie Novych „Strážce“

„Tedy ‚květ‘, to je etapa získání vnitřní Svobody,“ udělal si Max závěr pro sebe.

„Přesně tak. Lidé, kteří prošli tímto posledním úsekem na duchovní cestě až k Bráně, si navzájem rozumějí beze slov. Potkávají se jako bratři, i když mohou patřit do zcela různých náboženských organizací. Proč? Protože uvnitř se stávají svobodnými a uvědomují si, že slouží stejnému Bohu a že není důležité, jak ho lidé nazývají. Prostě, každý z nich slouží svým způsobem. A toto chápání je za slovy…

Člověk, nacházející se v Bohu, je zcela osvobozen od všech předsudků. Když se Bůh nachází v něm, v podstatě najde sebe sama skutečného, své věčné štěstí, které nemá srovnání s pozemskými radostmi. Takový člověk nikdy nevymění ani jedinou hodinu, minutu, vteřinu tohoto blaženého stavu života v Bohu za desetiletí mládí, zdraví, materiálních potěšení a požitků, a to i v případě, že bude mít moc nad celým světem. Protože pro daného člověka je to totéž, jako vyměnit například pití čaje v teplém a útulném domě s nejbližší, nejdražší osobou za připoutání ke kůlu uprostřed náměstí, kde je bit, mučen, pálen rozžhaveným železem. Takový je to rozdíl pro ty, kteří to chápou.

Pro člověka bez Boha v duši to je, jako kdyby byl ve vyhnanství. Téměř celý život tráví v prázdných přeludech, hořkých a sladkých iluzích, které stejně skončí, i kdyby si to nepřál sebevíc. Tento přízračný život hmoty by neprodloužil ani o vteřinu. Lidé si často kladou otázku: Proč žijeme? Snad ne proto, abychom si nacpali břicho, zplodili potomky, hromadili a ovládali?! Vždyť je to jen prach v okamžiku. A pak?…“

* * *

Po tomto rozhovoru byl Max několik dní v euforii. Na této vlně si prošel důkladně tam a zpátky dostupnou literaturu, porovnával, co našel v knihách o starověkých civilizacích, s informacemi získanými od Senseie. Výsledky hledání ho nejen překvapily, ale doslova ohromily.

Na další trénink přišel Max dříve. K jeho štěstí byl už Sensei spolu se svými hochy v tělocvičně.

„Podívej, co jsem našel,“ chvástal se Max a rozložil před Senseiem výsledky svého hledání.

„Tady na to se podívej. Tento nález se datuje až do sumerské civilizace… Nyní je uložen v Louvru v Paříži.“

„Ah, Gudeův pohár,“ řekl klidně Sensei při pohledu na fotografie, pořízené z různých úhlů, doslova jako kdyby byla řeč o věci jemu dávno známé.

Na obrázcích byl pohár s podivným reliéfním vzorem. Dva hadi omotaní kolem žezla. Čelisti hadů byly čelem k sobě a dotýkaly se prohlubně pro vodu na horním okraji poháru. Po obou stranách hadů se nacházeli dva okřídlení netvoři s dračími hlavami, těly levharta nebo lva, drápy dravého zvířete na předních tlapách a orlími na zadních. Ocas každého z nich byl zakončen žihadlem škorpiona. V tlapách drželi něco jako meč s rukojetí nebo žezlo.

„A co je to?“ zajímal se Voloďa.

„To je rituální pohár,“ odpověděl Sensei, „vyrobený ve dvacátém druhém století před naším letopočtem pro krále Gudeu, který vládl Lagaši.“

„Čemu vládl?“ přeptal se Voloďa.

„Lagaši. Lagaš je starověký sumerský stát se stejnojmenným hlavním městem v jižní Mezopotámii… Ten pohár byl vyroben ze zeleného steatitu.“

Max se přehraboval ve svých zápiscích a rozpačitě řekl:

„Tam se o tom nic nepíše.“ Sensei se jen tajemně usmál. Max znovu prolistoval zápisky.

„No, na tom nesejde. Podívej se na obrázek. Jestliže si připomeneme tvůj výklad o procesech probíhajících v mozku během duchovního cvičení, pak hypotalamus je zde vyobrazen jako starověký drak, jakoby vnější Strážce, přičemž ve dvojí formě, otevírající dveře pro stimulaci šišinky. Pamatuješ, jak jsi říkal, že v józe je tato asociace spojená s hadem stoupajícím po páteři… Pochopil jsem, že obrázky na poháru znamenají zašifrované znalosti?!“

„Co ti na to mám říct,“ usmál se Sensei. „Jsem rád, že se moje slova tentokrát pro tebe neproměnila jen v další kmitání vzduchu. Ano, skutečně. Na poháru je ztvárněn vstup do Portálu přes stimulaci hypotalamu a epifýzy.“

Max se také usmál, plně spokojen sám se sebou. Znovu se podíval do svých poznámek.

„Тady se ještě píše, že, jak říká zašifrovaný nápis na poháru, byl věnován… nějakému Ningišidzovi…“

Žeňa, který naslouchal jejich rozhovoru, se zazubil.

„No, páni, dvacáté druhé století před naším letopočtem, a kde se tam vzali Gruzínci! Ani jsem nevěděl, že jsou tak starobylí.“

„Ale to není Ningišidze, ale Ningišzida,“ opravil ho s úsměvem Sensei.

Max si pozorně přečetl to slovo.

„Je to tak!“

„Tak, tak!“ vesele zalamentoval Žeňa. „Právě kvůli tak malé nepozornosti se dopouštějí takové velké, řekl bych osudové historické chyby, i ty nejchytřejší mozky…“

Všichni se zasmáli.

„No, dobrá,“ poznamenal dotčeně Max a pokračoval ve vyprávění. „Zkrátka, tento Ningišzida,“ zřetelně odděloval slabiky, „byl místním božstvem jara, léčitelem a ochráncem plodnosti. Také ho nazývali ‚pánem lesa života‘, ‚pánem hojnosti vody‘. V encyklopedii jsem zjistil, že tento Ningišzida…,“ nahlédl do sešitu a četl, „je chtonickým božstvem, synem boha podsvětí Ninazu, kterému říkali ‚služebník daleké země‘,

‚strážce zlých démonů, vykázaných do podzemí, bůh, ochránce a patron Gudea‘. Dále se předpokládá, že podle představ starých Sumerů byl Ningišzida poslem Velké Matky Země, do jejíž vlády přinášel z nebe od Ningarsy v období jara vlhkost a teplo. Tedy působil jako prostředník mezi Nebem a Zemí. Ningarsu nebo také Ningirsu byl údajně jedním z bohů, synem boha Enlila, který nahání větrem z hor dešťové mraky.“

Gudeův pohár

„Cože, cože?“

Teď se nestačil divit Sensei. Nevydržel to a vyprskl smíchy.

„Tady je to tak napsáno,“ řekl rozpačitě Max, přejížděl očima řádky, protože si myslel, že někde opět udělal chybu ve jménech.

„To jsou bláboly, to jsou bláboly!“ se smíchem poznamenal Sensei. „Chtonické božstvo… To jsou komici! Ningišzida, řečeno rusky, byl prostě Sokrovennik a Ningirsu byl Mežanin.“

„A to je kdo?“ podivil se Max.

„Mežanin je člověk, který má přístup do Šambaly přes Předdveří a který komunikuje přímo s mahátmy. A Sokrovennik je žák Mežanina, který má také určité duchovní znalosti. Je schopen navštěvovat jen Předdveří Šambaly… Ningišzida v překladu ze sumerštiny znamená ‚vladyka čistého (svatého) stromu‘. Jednodušeji řečeno, měl nějaké znalosti z nauky Šambaly. Ningarsu se překládá jako ‚hlavní rozsévač‘, později ho začali nazývat ‚nejvyšší oráč‘, ‚pán zemědělství‘. Enlil je jedno ze jmen Mahátmy, který je jedním ze sedmi Bódhisattvů Šambaly.“

Max přemýšlel, přemýšlel, přečetl si pro sebe předchozí věty a pak řekl:

„Ve skutečnosti ano. V tomto prameni jsou informace vnímány zcela odlišně. Vidím, že jsou na poháru důležité obrázky, ale text k němu jsou samé dětské bláboly.“

Detail na Gudeově poháru

„Ale Maxi, důležitými obrázky se pro tebe staly teprve nedávno. Ještě před týdnem bys jim pozornost nevěnoval, otočil bys stránku a pomyslel si jen, jak naivní byli staří předci. Tak je tomu vždycky: pro dav se tyto informace podávají v asociativních obrazech pro zábavu a pro lidi znalé jako znalosti pro vnitřní práci.“

„Chtěl jsem se ještě na něco zeptat. Proč jsou tam zobrazeni dva propletení hadi, ovinutí kolem žezla?“

„Tak za prvé, poukazuje to na specifické okamžiky stimulace epifýzy v duchovní praxi… Za druhé, dva hadi podle východní symboliky patří k jednomu ze ztvárnění znaku Šambaly a překládají se jako Předdveří. A za třetí, před obdobím úplného antropomorfismu…“

„Nechápu, čeho?“ zajímal se Max.

„Zobrazování lidské podoby… Protože v dávných dobách bohy znázorňovali v podobě zvířat. Jedním z hlavních symbolů byl had. Dva spárovaní hadi znamenali ‚přinášející hojné ovoce‘, tedy ztělesňovali nejplodnější formu života. Z této definice si každý odvodil svou představu podle úrovně vnitřního rozvoje.“

Max se opět pohrabal v zápiscích.

„Ještě jsem našel pradávnou legendu o sumerském a akkadském mytickém hrdinovi Gilgamešovi.“

„On ale není až tak mytický,“ jako by mimochodem poznamenal Sensei.

Max udělal pauzu a čekal, že Sensei něco dodá, ale ten neřekl nic.

„Tedy,“ pokračoval Max, „podle mýtu existoval muž jménem Utnapišti, který obdržel od bohů velký dar nesmrtelnosti. Odhalil Gilgamešovi ‚tajné slovo‘ o květu věčného mládí. Doporučil mu, aby se ponořil na dno oceánu a tuto rostlinu nesmrtelnosti utrhl. Gilgameš to udělal, ale neopatrnost ho zničila. Na cestě domů uviděl rybník. Zatímco se koupal, had mu ukradl květinu, okamžitě shodil kůži a omládl. Gilgameš, stejně jako celé lidstvo, zůstal smrtelný.“

„Přesně tak. Tento, jak říkáš mýtus, byl popsán v Eposu o Gilgamešovi, díle babylonské kultury… Nicméně samotná báseň má své kořeny v předpísemném období Mezopotámie. А vůbec, Gilgameš byl zcela reálný člověk, pátý vládce první dynastie sumerského městského státu Uruk. A ,květ věčného mládí‘, ještě ho dávní předci nazývali ‚rostlinou nesmrtelnosti‘, ‚bylinou nesmrtelnosti‘, není nic jiného, než lotos, jehož semena si zachovávají klíčivost po celá tisíciletí. Gilgamešovi byly opravdu odhaleny znalosti Utnapišti. Pracoval na vnitřním rozvoji a byl schopen pobývat v hlubinách svého poznání. Gilgameš pochopil hodně. Nedokázal ale projít přes Strážce Hada, tedy překonat svou materiální podstatu. To je důvod, proč zůstal smrtelný.

Život klade nejrůznější překážky, jaké si jen dokážete představit. To vše kvůli tomu, aby tě zastavil. Čím vyšší duchovní úrovně člověk dosáhne, tím závažnější jsou. Ale pokud si jich člověk vůbec nevšímá, ony prostě zmizí jako přelud, jako iluze. Ve skutečnosti neexistují. Když se člověk dostane do pasti své materiální podstaty, znamená to, že je materiálně založený, že je v konfliktu se sebou samým a vůbec se o duchovní podstatu nezajímá. Vzdá-li se, znamená to, že není hoden opustit kruh reinkarnací…“

„Zde se ještě píše,“ řekl Max, „že je to jeden z prvních písemných dokumentů v historii, v němž je zmínka o nesmrtelnosti hada.“

„No, dejme tomu, zatím je jedním z prvních obecně známých.“

„Ještě jsem našel řeckou báji o hadovi. Říká se tu, že nejvyšší bůh Zeus daroval lidem kouzelný prostředek věčného mládí. Ale místo toho, aby lidé sami nesli tento vzácný dar, předali ho oslovi, který předal své břemeno hadovi. Od té doby lidé nesou těžké břímě stáří a hadi si užívají věčného mládí, získávají v průběhu let znalosti a nabývají moudrosti.“

„No, řekněme, že je to řecká verze mýtu o Gilgamešovi.“

„Pravděpodobně,“ přikývl Max. „V dalším řeckém mýtu se také říká téměř totéž… Tak tedy! ‚Jednou byl Asklépius pozván do paláce legendárního krále Kréty Mínóse, syna Dia a Evropy, aby oživil jeho zemřelého syna. Na své holi spatřil hada a ihned ho zabil. Objevil se ale další had s léčivou bylinou v tlamě a vzkřísil toho zabitého. Asklépios použil stejnou bylinu a podařilo se mu vzkřísit zemřelého. Pak je zde napsáno, že tou bylinou uzdravoval lidské nemoci. V druhé variantě tohoto mýtu byl Asklépios pozván ke Glaukovi, zasaženému bleskem. Během prohlídky pacienta se do pokoje vplížil had a on ho zabil svou holí. Okamžitě se objevil druhý had s bylinou v tlamě a oživil toho zabitého. Asklépios toutéž bylinou uzdravil Glauka a vzal si ji jako výbavu‘. Ze všeho toho je zde udělán závěr, že Asklépios jako by našel tu bylinu, kterou ztratil Gilgameš, a vrátil ji, aby sloužila lidem.“

„No právě, ‚jako by‘,“ odpověděl Maxovi Sensei. „Kdyby, kdyby ne, ano ne, ale – už bych byl dávno generálem…,“ obrátil se na Voloďu a dodal: „Vidíš, jak se časem začne vykládat stará doba. To je to, o čem jsme již spolu mluvili.“

Max si všiml mlčenlivého souhlasu Volodi a rychle pokračoval ve svém tématu, aby se rozhovor nestočil jiným směrem.

„Pochopil jsem, že symbol hada byl uctíván odedávna, dříve to byl celý kult. Ukazuje se, že již v době matriarchátu, kdy lidé žili ve skupinách, v rodech nebo kmenech, byl jedním z oblíbených totemů had. Byl rozšířen zejména na starověkém Východě. Hlavní bohyní tam byla Matka Země a s ní související obrázky býka a hada. V tripolské kultuře byli hadi hluboce uctíváni. Podle výzkumu archeologů v tripolské ornamentalistice v době matriarchátu byl hadí vzor jedním z nejrozšířenějších námětů. A navíc se zde objevovali hadi i samotní i v páru, ovíjející hruď Velké Matky. Připisovali se jim strážící a chránící funkce. Tripolci považovali hady za prostředníky mezi Nebem a Zemí, posly jejich jednoty.“

Sensei mlčel a nereagoval na to, o čem s takovým nadšením vyprávěl Max.

„Také jsem si všiml, že se v prvních starověkých civilizacích v Mezopotámii, Egyptě, Číně prolínal kult plodnosti se zbožštěním vodního živlu, s ideou umírajícího a vzkřišujícího se boha obilí a opět s totemickými obrazy býka a hada. Přičemž hady nazývali ‚žijící v blízkosti zdroje‘. Pomyslel jsem si, že pokud jsou informace zašifrovány v obrazech, pak ‚zdrojem‘ jsou, podle všeho, ‚čisté znalosti‘…

Tady se vynořila další zajímavá faktíčka. V Babylonu hada nazývali ne jinak než ‚dítě bohyně Země‘, v Egyptě ‚život Země‘ a často zobrazovali hady v podobě ornamentů na korunách bohů a faraonů. A co je zajímavé, podobné představy měly mnohé národy na celém světě. Mimochodem arabská slova život a had se vyslovují stejně – el hai. A s takovou shodou se můžeme setkat také v jazycích mnoha indiánských kmenů…“

Tyto informace ale neučinily na Senseie očekávaný dojem. Max se rozhodl, že vytasí své poslední silné argumenty.

„Mimochodem, zjistil jsem, že staří Egypťané měli legendu, že jakoby nebeská voda, která se nachází v horním Nebi nad sluncem a hvězdami, je ochraňována Velikým Hadem Apepem. Dovedeš si představit, jaké informace se odhalí, kdyby se tato legenda přeložila do jazyka znalostí o vnitřním! Jestliže had je Strážce, vláha – pramen znalostí a země je náš rozum…“

Max se až zalykal ze svých objevů, ale Sensei se jen mlčky usmíval. „V téže legendě se říká, že se právě z vůle tohoto Apepa nebeská vláha vylévá a oplodňuje zem. Tento had byl také považován za ztělesnění temnoty a zla, odvěkého nepřítele slunce Ra. A v některých legendách je had ztvárněn jako pohlcovač vody. A co je nejzajímavější, totéž je také uvedeno v dávných indiánských legendách, ale v podobě Apepa tam vystupuje hadovité stvoření – démon Vritra, který byl odpůrcem hlavního božstva nebe Indry. Přičemž Vritra je nejen opatrovatelem nebeských vod, ale také bytostí, která reguluje přísun vlhkosti a slunce a také živlů.

Já jsem tam toho tolik našel! Těch informací o hadovi jako o pohlcovači vod, který ‚zavírá vytékání nebeské vláhy‘, je plno i v afrických představách, u Mongolů a Japonců. A o Číňanech už úplně mlčím. Tam už odedávna uctívali Draka jako pána vlhkosti a moudrosti. Ztělesňoval mužský princip jang, který splývá s prvkem jin, kdy se jang považoval za oheň a jin za vodu. Představ si, že voda je jeho vnějším prostředím a oheň vnitřní podstatou!“

„Představuji,“ odpověděl Sensei, nikoliv bez humoru. „Číňané k této otázce přistoupili vůbec velmi jemně a blízce.“

„Tak! Já mluvím o tomtéž! Překvapilo mě, že téměř na všech kontinentech Evropy, Asie, Ameriky, Afriky byl had ztělesněním dvou protikladných principů – dobra a zla. Pamatuješ, jak jsi vyprávěl o centrech v hypotalamu?! A co je důležité, existuje plno legend o tom, jak lidé vítězili nad hadem – u Řeků Apollon a Hérakles, u křesťanů Svatý Jiří… A ještě,“ nemohl se Max zastavit, „jsem četl v etnografii, že se u různých národů – Slovanů, Řeků, Gruzínců a dalších dochovaly legendy a pohádky, v nichž se vyprávělo o tom, že požití srdce a jater hada dávalo lidem schopnost porozumět jazyku ptáků a zvířat, také dar jasnozřivosti a nadlidské schopnosti.“

Anastasia Novych „Tamga Mežanina“

(později se tamga stala amuletem starodávných Slovanů)

„Každá legenda zůstává legendou. Ale ne každá pohádka je pohádkou,“ usmál se Sensei.

„Ano, tady je ještě pár zajímavých informací o Slovanech. Ukazuje se, že již od dávných dob na Rusi nosili amulety, kterým se připisovaly schopnosti chránit proti všem chorobám a pohromám. Píše se, že jejich původ sahá do hlubin tisíciletí“.

„Ano, byly i v Sumeru a mnohem dříve,“ řekl Sensei. „Existovaly už v tak staré době, o které jsi ještě nikdy neslyšel.“

Max se odmlčel a pak dodal:

„Víš, ještě mě zaujalo zobrazení na tom amuletu. Nejstarší ruské amulety mají kruhový tvar. Na jedné straně byli zobrazeni sedmi a dvanáctihlaví hadi nebo draci a další netvoři – ochránci. A na druhé straně…“

„Slunce, uvnitř kterého byl trojúhelník s okem,“ dokončil větu Sensei.

„Přesně!“ řekl Max užasle. „A pak, s příchodem křesťanství, tento starověký symbol, coby pohanský, nahradili zobrazením Archanděla. A spolu s hady vznikla zvláštní kombinace prvků pohanství a křesťanství… A co je to za znak?“

„To je pečeť Šambaly.“

„Pečeť Šambaly?“ téměř jednohlasně se zeptali Žeňa a Voloďa.

„U Slovanů?“ řekl rozpačitě Max.

„A proč jsi tak překvapený?“ pokrčil rameny Sensei. „Slované jsou národem, o němž existují zmínky ještě dlouho před tím, než se zrodil a zformoval. Ve Slovanech je skryt velký duchovní potenciál, schopný změnit svět. Proto jsou označeni, abych tak řekl, již od narození znakem Šambaly. Mimochodem, tento znak je téměř v každém kostele. Pod ním byli korunováni někteří z ruských carů.“

Anastasia Novych „Pečeť Šambaly“

„Neříkej!“ řekl Max překvapeně.

„Tak se podívej do historie. Dokonce i poslední ruský car Mikuláš II byl korunován pod pečetí Šambaly. A to bylo považováno za největší čest…“

„Ano, ubohé Rusko,“ řekl s lítostí Voloďa, když pomyslel na něco jiného. „Teď se sotva znovuzrodí v takovou silnou mocnost. Je to hrůza, jak nám dali na hubu! Celý slovanský národ byl jediným podlým úderem knokautován.“

„To nic, Voloďo. Knokautovali tělo, ale zdaleka ne Ducha. Věř mi, Rusko se ještě postaví na nohy a dojde ke spojení Slovanů, které se bude nazývat veliké. Protože bylo řečeno: ‚Až nad hlavou Ruska vyjde slunce podruhé, slovanský duch nabere sílu a zazáří v čistotě své a jednotě národů svých‘. Myslím, že brzy budete osobně svědky, jak na ruský trůn nastoupí – někdo, kdo získal sílu. A celý svět uvidí, jak bude přísahat Slovanům pod pečetí Šambaly.“

„Dej Bůh,“ odpověděl Voloďa.

„Bůh dává. A nejen dává, ale také oplácí,“ pronesl zamyšleně Sensei. „Mimochodem, tato událost se odehraje dva měsíce a osm dní před znamením časů předpovězeným starověkými předky.“

„Znamením časů?“ zeptal se zvědavě Max. „A co je to za znamení?“

„Pád ohnivých ptáků na Egypt, ke kterému dojde osm let pět měsíců a šest dní před obnovou světa…“ Max nevěděl, že mu tento den, den jeho osobních objevů, kontaktu s minulostí a budoucností tak vklouzne do duše… Teď už chápal, proč se tehdy Sensei tak záhadně usmíval během hovoru na téma jeho velkých objevů.

* * *

Čas ubíhal rychle jako šíp vystřelený z pevného luku. Max stále přebýval v utopii svých iluzí, pečlivě zvažoval v Senseiově filozofii všechna pro a proti. Lehkomyslně se pohupoval na houpačce svého rozumu, tu ohromen výšinami duchovna, tu výšinami své živočišné podstaty. Jeho ješitnosti lichotilo, že měl své vlastní názory, a dokonce žertoval o situaci těchto protistran. Líbilo se mu uvažovat, zahloubat se do podstaty. Všechny tyto kudrlinky mysli byly vlastně jen drobné víry vzduchu, vznikající za letu. Stále častěji házel do větru slova, která v podstatě jen rozvibrovala vzduch, ale duše se nedotkla. Jeho houpačka se dále rozhoupávala, nehledě na pomíjivost ubíhajících dní. A jen velmi zřídka, když Sensei mluvil s Maxem neobvykle upřímně, začal chápat trochu víc. Tyto chvíle, chvíle ztraceného ráje se nyní před ním vynořovaly s neuvěřitelnou jasností.

* * *

Seděl v autě se Senseiem a čekali na setkání s jedním člověkem, které se týkalo společnosti Kassandra. Max prožíval, jak se mu zdálo, ne zrovna nejlepší dny ve svém životě. Na duši mu bylo bezútěšně z toho hektického světa. Vzpomněl si, jak před pár dny opět zanechal cvičení duchovní praktiky Lotosový květ a odůvodňoval to tím, že se mu stejně nedaří. Také problémů v práci, které vyžadovaly bezodkladné řešení, se nahromadila celá kupa. Ač se snažil věnovat jim plnou pozornost, vůbec jich neubývalo. Maxe opět přepadla stísněnost a znovu začal přemýšlet o tom, jak se začít vážně zabývat duchovnem… Využil možnosti promluvit si se Senseiem o samotě a začal rozhovor o těchto otázkách.

„Tak proč se mi zase nic nedaří?“ stěžoval si Max. „Zdá se, že když začnu provádět lotos, cítím příliv radosti. Ale pak…“

Mávl rukou.

„Jedná se o přirozený proces,“ odpověděl Sensei. „Mnohým lidem se tohle děje. Zpočátku všichni pociťují příliv zvláštního duchovního vzrušení, můžeme říci, duševní euforie a neobvykle jasného chápání hloubky božské podstaty. Hodně lidem to připadá tak jednoduché, že jsou až překvapeni, že dosud nedokázali pochopit něco tak elementárního. To znamená, že se člověk duchovně probouzí. Ale… uběhne den, dva a nastává duchovní pokles. Aktivizuje se živočišná podstata. Člověk už necítí bývalé vzrušení. Začnou na něj útočit hanebné a špinavé myšlenky, že všechno to duchovno je nesmysl, nějaký podvod. Začne si myslet, že je to marasmus, hloupost, že prostě blázní, fantazíruje, že má asi schizofrenii, protože se stává jiným, než jsou všichni ostatní. Už je příliš líný, aby se modlil, meditoval. V mysli se vynořují tisíce výmluv, že je unavený, že nemá čas… Cítí se trapně, někdy má skličující pocit viny za prožité chvilky duchovního povznesení. Ale viny před kým? Před vlastní živočišnou podstatou! Nebo se na něj začnou hrnout problémy, něco se stane. A člověk se do těchto problémů ponoří. Zkrátka, děje se vše, aby se odvedla jeho pozornost od duchovna. Člověk těmto provokacím podlehne, jednoduše tuto bitvu se svou materiální podstatou prohraje a úplně zapomene na to, co bylo jen dva dny před tím.

Chytrý člověk se ale snaží vyznat sám v sobě, aby pochopil, proč již nemá tu touhu, to nadšení, tu bývalou radost z provádění duchovní praxe. Uvědomí si, že se v něm aktivizovala živočišná podstata… Hloupý člověk se ale nechá vést na vodítku hmoty. Po nějaké době, kdy nápor živočišné podstaty oslábne, se znovu vrhne do hledání duchovní podstaty, začne číst, číst podruhé… Stále potřebuje nějaké příklady, důkazy prokazující duchovní možnosti. To vše v něm opět vyvolá prudký duchovní vzestup. Tento proces lze přirovnat k uvolnění adrenalinu při nadměrném rozrušení.

Ale později, až skončí působení, řekněme, těchto ‚hormonů‘, člověk znovu zažívá úpadek sil, během něhož se opět vzdává své živočišné podstatě. Aby k tomu nedošlo, je třeba toho hodně vědět, promítnout si své postavení a být připraven k nadcházejícím zápasům. Pokud vznikne tato materiální překážka, je nutné jednoduše odsunout ji stranou, abych tak řekl, dát císařovi, co jest císařovo, boží Bohu. Zůstat na straně duchovního principu a dvojnásobně zvýšit své úsilí. Cílem je dostat se ze situací, které stimulovala materiální podstata, správně, se zachovaným květem. Musíš se odpoutat od negativity, která je ti vnucována, a která bude na tebe vyvíjet tlak ze všech stran. Přiklonit se k vnitřní lásce, k pozitivu. Musíš mít v sobě nezlomné přesvědčení, protože tvá víra, to je tvá budoucí realita.“

„Udržovat v sobě vnitřní lásku je obtížné,“ postěžoval si Max.

„Ve skutečnosti se jen zdá, že je to těžké. Je to obtížné, protože je kolem mnoho pokušení, protože se ti začne honit hlavou hodně myšlenek, na něž rozptyluješ svou pozornost. V podstatě je to ale jednoduché. Pro tebe přece není těžké vypít sklenici vody, že ano? Ne. Neodpoutá tě to od myšlenky, o které uvažuješ, že ne? Ne. Tak je to i zde… Člověk za života jako by běžel lesem, který se hemží myšlenkami materiální podstaty. V tomto lese je spousta pastiček, nástrah, rozprostřených sítí, vykopaných jam. Člověk ale musí běžet s otevřenýma očima. Musí se naučit vidět tyto pasti, vyhýbat se jim a pochopit, že to vše není jeho.“

„Ano, živočišná podstata se drží zuby nehty.“

„To je přirozené. Je to její poslání. Jejím cílem je podmanit si tě, jinak bude podřízena tobě. Tohle je válka, Maxi. Tvoje válka, v níž je hlavní zbraní víra. Ten, kdo si vybere duchovní cestu, musí jednoduše odhodit všechny prázdné iluze ‚jako fata morgánu na poušti‘, jak pravili svatí. Musí se naučit pochopit, že celý hmotný svět je jen okamžik oproti věčnosti. Kámen úrazu spočívá ale v tom, že mnoho lidí na začátku této cesty klopýtá o stejné překážky: člověk nemůže uvěřit v nekonečnost budoucí existence, v to, že tam je život věčný a tady dočasný. Potřebuje důkazy. A když je dostane, někdy je již příliš pozdě něco změnit. Jestliže má dostatek síly, nepotřebuje žádný důkaz. Všechno cítí a chápe i bez toho.“

„Jakou sílu máš na mysli?“

„Sílu duše. Toto je částečka Boha v člověku! Ale ta částice, abych tak řekl, není aktivována. Katalyzátorem pro její aktivaci je naše pravá volba. Svatými se lidé stávají zde na Zemi. Člověk, který zvítězil nad svou živočišnou podstatou a dosáhl osvícení, neumírá, on odchází k Bohu…“

„Proč to osobně u mě tak není? Nejsem snad úplně k ničemu?“ zažertoval Max.

„Ne úplně,“ stejně v žertu odpověděl Sensei. „Naděje, jak se říká, umírá poslední.“

„Tak v čem je můj problém?“

Sensei se na Maxe unaveně podíval. „V tom, v čem i u mnoha jiných. Rád se díváš na bojiště z dálky a mluvíš o bitvě, ale neúčastníš se jí. Tvé pochybnosti nejsou jen lžíce dehtu v sudu medu. To je celé vědro kyanidu. Tvé pochyby nejen kazí, ale zabíjejí vše, co je v tobě nejlepší… Musíš překonat své pochybnosti ještě před tím, než tě uvrhnou v omyl. Vyhoď je co nejdál! Žij laskavě, v dobru, s Bohem v duši. Nedělej nic špatného, i když to není pro tebe výhodné… Skutečně duchovního člověka všechny tyto hmotné problémy a ‚problémky‘ v podstatě nezajímají. Protože jsou to všechno jen přeludy a iluze, které zmizí a rozptýlí se.“

„Jak nezajímají? Jak má pak na tomto světě člověk žít? Vždyť musí nějak řešit problémy. Nebude přece sedět se založenýma rukama, tím spíše, když se ty problémy netýkají jen jeho samotného, ale i jeho blízkých.“

„Tys mě nepochopil. Problémy se rozhodně řešit musí, ale dělat z nich smysl existence nelze. A co je hlavní, bez ohledu na to, jak jsi smýkán z problému do problému, za všech okolností vždy zůstaň Člověkem. Protože každý problémeček v životě není v první řadě nic jiného, než zkouška živočišné zavšivenosti. Proto je duchovně stabilnímu člověku prostě jedno, že má občas ty či jiné potíže. Poradí si s nimi, ale nedovolí, aby nabyly zotročující přesilu v jeho myšlenkách. Hloupý člověk podlehne provokaci své materiální podstaty a chytne se na návnadu jako oslík na mrkev a ani si nevšimne, že se blíží k okraji propasti. Takže v podstatě každý vnější problém, který jsi vzal vážně, je tvůj vnitřní problém, osobní vnitřní konflikt mezi tebou a tvou živočišnou podstatou. Vše je v tobě!“

Po těchto slovech se Max pozvedl duchem, dokonce se po nějaký čas držel stabilně na pozitivní vlně. Potom ale na Senseiova slova zapomněl a znovu se ze zvyku ponořil do svých záležitostí, odklonil se od duchovna a vrhl se do ještě složitějšího bludiště života živočišné podstaty.

* * *

Děvčátko otevřelo oči a zachvělo se.

„Sensei, jak to, že se to stalo? Já jsem přece nepředpokládal… Jak teď budu tady s tím vším žít?“ Podíval se na své dětské tělo.

„Proč si to tak bereš?“ povzbudil ho vesele Sensei. „Vždyť jsi rád nosil copánek. Teď se ho nanosíš až až, dokonce s mašličkou. A o vousy se nebudeš muset starat.“

„Sensei, mně není do smíchu. Myslím to vážně!“

„Já to taky myslím vážně.“

„Ale doopravdy. Jak se mi to mohlo stát? Vždyť jsem se snažil jít po duchovní cestě…“

„To je ono, snažil ses, ale nešel,“ řekl vážně Sensei. „Duchovní cesta, to není park na procházky a zábavu. Když se člověk na tuto cestu vydá, musí jít k vrcholu a ne jenom dělat, že po ní jde – dva kroky vpřed a tři zpátky… Ještě bys měl poděkovat, že jsi vůbec dostal tělo. Mohlo to dopadnout mnohem hůř…“

Za starých časů, kdyby Max slyšel něco podobného, určitě by zavtipkoval v odpověď, protože by podobná Senseiova slova vyhodnotil jako žert. Teď o pravdivosti Senseiových slov nepochyboval. Ale k tomuto uvědomění dospěl příliš pozdě.

Max sklopil zrak. Po tělíčku mu přeběhl mráz.

„Je mi tě líto,“ smutně poznamenal Sensei. „Kdybys jen trochu chtěl ještě za předchozího života, mohl ses vymanit z řetězce reinkarnací. Měl jsi takovou šanci, jakou dostane v životě málokdo.“

„Jak se to…, jak se to…“ bezradně mumlal Max.

„Jak, jak,“ Sensei se hořce usmál. „Měl jsi být ve svých přáních opatrnější.“

„Přáních?“

Max se podíval na Senseie a z paměti se mu vynořila poslední epizoda z předchozího života…

Na jednom z tréninků Sensei vysvětloval další meditaci pro zlepšení návyků v bojovém umění. Letmo se dotkl tématu jasnozřivosti a zmínil se, že tento dar může v zásadě mít i obyčejný člověk. Po hodině se velmi zvědaví jako vždy na tento fenomén začali Senseie vyptávat. Většina z nich samozřejmě pochybovala o reálnosti takového jevu. Proto rozhovor nebyl veden směrem k vysvětlování, ale dotkl se příslušných příkladů z historie. Nakonec Sensei nad zarputilými pochybovači mávl rukou, unaven z dokazování zcela zřejmého. Navrhl přítomným experiment. Mohli zavolat svému příteli, příbuznému nebo známému. Před tímto telefonátem Sensei řekl, kde se daný člověk nachází, co má na sobě a co právě dělá.

Skupina výrazně ožila a diskutovala o tom, kdo se daného experimentu zúčastní. Pak se všichni odebrali do kabinetu trenéra, kde byl telefon. Vše se stalo tak, jak Sensei řekl. První účastník usedl naproti Sensei, ten zavřel oči a zkoncentroval se. Pak, jakoby nic, sdělil příslušné informace. Ty se v následném telefonním hovoru s ohromující přesností potvrdily. Nejzajímavější bylo, že experiment dělal větší dojem na ty, jimž přátelé volali. Ostatní pozorovatelé demonstraci těchto fenomenálních lidských schopností věřili i nevěřili. Každý se chtěl sám přesvědčit o pravdivosti a reálnosti toho, co se dělo, na svých osobních známých. Ale Sensei to předvedl pouze třikrát.

Max byl tehdy mezi pozorovateli a jako obvykle další Senseiovu demonstraci přijímal s pochybnostmi. Vypadalo to příliš snadně. Horlivě se snažil najít logické vysvětlení toho, co zde probíhalo. Kromě dotěrné myšlenky, že vše bylo možná předem připraveno, ho nic rozumného nenapadlo. I když – i o tom pochyboval.

Doslova po pár týdnech si Max opět vzpomněl na Senseiovu ukázku v souvislosti s nepředpokládanou událostí. Jeho sousedům se ztratila vnučka. Dospívající dívka odešla se svou přítelkyní na diskotéku a už se nevrátila. O dva dny později její kamarádku našli mrtvou s několika bodnými ranami. Co se stalo s dívkou sousedů, nikdo nevěděl. Příbuzní bezvýsledně obvolali ve městě všechny nemocnice, márnice, resuscitace.

Babička dívky byla zbožná osoba, chodila do kostela. Nicméně v této situaci upadla do takového zoufalství, že se dokonce rozhodla zajít k věštkyni. Sotva vyšla z bytu, náhodou v mezipatře potkala Maxe. Ten se ze zdvořilosti zeptal, jak pokračuje hledání. Místo odpovědi se žena rozplakala a sama, ani nevěděla proč, začala vyprávět o svém trápení.

„Nevím, co dělat… Kde hledat. Tak jdu ke kartářce… Lidé mi ji poradili. Říkají, že dobře věští. I když vím, že je to hřích. Nikdy jsem se o to nezajímala, ale teď musím. Co naděláš, vnučka je mi dražší než já a můj život. Ona je naše jediná.“

„Ale proč byste chodila ke kartářce? Mám jednoho známého, je to můj trenér. Ukazoval mi pár věcí s jasnozřivostí. Jestliže je to samozřejmě všechno pravda, pak má docela dobré schopnosti. Pokud chcete, mohu vás s ním seznámit. A hřích mít nebudete. Přece jen je to lékař a sportovec, žádná babka – kartářka.“

„Oh, Maximku, synku, seznam mě, jestli můžeš! Právě jdu k ní a na srdci mi leží kámen…“ uprošovala žena Maxe.

„Dobrá, odvezu vás k němu. Ukazoval mi sice poněkud jiný směr jasnovidectví, ale možná, že se to i tady podaří.“

Babička byla ochotná udělat cokoliv. Dohodli se, kdy se setkají a stará žena se s nápadným ulehčením vrátila domů. Max ji večer, jak slíbil, odvezl svým autem do tělocvičny. Celou cestu poslouchal nářky o vnučce, které přešly až do hysterie. Když dorazili na místo, Max navrhl, že počkají na Senseie venku na čerstvém vzduchu a věřil, že ji to aspoň trochu uklidní. Nezklidnila se a navíc na sebe poutala pozornost kolemjdoucích. Když Max uviděl přijíždějícího Senseie, s úlevou si vydechl.

Sensei vystoupil z vozu a jistou chůzí zamířil přímo k nim, jako by přesně věděl, že Max přivedl tuto ženu, aby se setkala právě s ním. Tato první zvláštnost Maxe poněkud překvapila. Nevěnoval jí ale téměř žádnou pozornost, pozdravil se se Senseiem a vysvětlil mu situaci. Tu jej ohromila další zvláštnost, která se do jisté míry silně dotkla Maxova Ega. Stál a mluvil o neštěstí, které se stalo v sousedčině rodině. Měl ale dojem, jako by to vše říkal sám sobě, protože ho nikdo neposlouchal. Sensei se díval do očí staré ženy. Ta se na něj dívala mlčky, i když před pěti minutami nebylo možné zastavit její nezadržitelné bědování. Jakoby vedli dialog beze slov… Žena se začala mírně třást. Tělo se jí začalo pokrývat husí kůží. Z očí jí pomalu stékaly slzy. Po chvíli tohoto neobvyklého vzájemného hledění do očí žena pronesla s úpěnlivou prosbou v hlase:

„Dám za ni svůj život, jen aby se vrátila živá.“

Max, který v tu chvíli stále ještě objasňoval situaci, se v půli slova zarazil. Cítil se jako třetí navíc, ale vytrvale stál na místě jako přikovaný. Byl zvědavý, jak to celé dopadne.

Žena zopakovala svou prosbu: „Dám za ni svůj život, jen aby se vrátila živá…“

„Neprosíš, ženo, o to správné, neprosíš o to správné,“ pronesl Sensei neobyčejným hlasem. „Je třeba přemýšlet o životě věčném, a ne o dočasném.“

„To můj život tady je už dočasný. Ale ona má ještě mnoho let před sebou…“

„Je to jen okamžik.“

„Pro mě je to okamžik, ale ona má ještě život před sebou…“

Sensei sklopil oči, jako by o něčem přemýšlel. Nastalo nepřirozené ticho, z něhož Maxovi až zvonilo v uších. Sensei se opět podíval na ženu.

„Dobrá, běž. Bude po tvém,“ obrátil se k Maxovi a řekl: „Vyprovoď ji domů.“

Pak se otočil a bez rozloučení zamířil do tělocvičny. Když se vzdaloval, Max jasně zaslechl, jak Sensei tiše pronesl, doslova jako by mluvil sám k sobě: „Poslouchají, ale neslyší.“

Max odvezl ženu zpět, poněkud zmaten z celé té více než podivné scény. Připadalo mu, jako by dialog poslouchal v cizím jazyce. Viděl všechno, ale nic nepochopil. Žena se do půli cesty nejprve tiše modlila, ale pak se na dlouhou dobu ponořila do svých myšlenek а když přijížděli k domu, znovu se hystericky rozplakala. Max už pokolikáté toho dne zalitoval, že jí nabídl své služby.

Následná noc byla neklidná. V půl čtvrté ráno za Maxem přiběhl sousedčin manžel, aby zavolal záchranku. Ženě zabylo špatně od srdce. Ale než rychlá přijela, sousedka zemřela. Vše se odehrálo takovým tempem, že Max nemohl uvěřit a pochopit, že žena, s níž ještě včera mluvil, již nežije. Cizí smrt vždy lidmi otřese, protože jim připomene jejich vlastní krátký pobyt na tomto světě. Další ranní zpráva ohromila Maxe ještě více. Našla se dívka. Zavolali z nemocnice nedalekého sousedního města. Ukázalo se, že tam po celou tu dobu ležela v bezvědomí a že se probrala až toho osudného rána.

Max byl šokován. Snažil se pochopit všechno, co se stalo za poslední den. Všechny tyto události na první pohled vypadaly docela přirozeně. Přece jen byla žena v posledních dnech pod silným tlakem… A předtím už utrpěla infarkt. A dívka… Kdyby je napadlo zavolat do sousedního města, našli by ji a stařence by se nic nestalo. Vše by bylo logické, kdyby Max nebyl svědkem toho zvláštního rozhovoru. Vzpomněl si, že žena prosila o život dívky výměnou za svůj. Tak se i stalo. To Maxe zneklidňovalo… Na další trénink jel za Senseiem s nadějí, že mu dá rozumné vysvětlení této záhadné události. Potkal Senseie u vchodu do tělocvičny, aby si s ním promluvil o samotě. Řekl mu, co se stalo.

„Co naděláme, každý dělá svůj výběr,“ pronesl Sensei zamyšleně.

Rozhlédl se kolem sebe a nějak zvláštně pronesl – ani otázku ani tvrzení:

„Copak se dá srovnat tento okamžik s věčností…“

Max se také podíval udiveně kolem sebe.

„Já ti nerozumím.“

Sensei na něj pohlédl a smutně řekl:

„Víš, Maxi, někteří lidé někdy dostanou příležitost o něco poprosit. Z nějakého důvodu si ale vybírají přání spojená s pomíjivými okamžiky a popírají věčnost.“

Max popřemýšlel a pak řekl ještě jednou:

„Sensei, já to pořád nechápu. Jak to myslíš?“

„To nic, Maxi, přijde čas, kdy všemu porozumíš…“

Sensei měl pravdu, nastal čas i pro Maxe. Teď mu konečně došel ohromující smysl těchto slov. Skutečně, na čem mu tehdy záleželo? Po čem toužil v předešlém životě? Když procházel svá přání, s hrůzou si uvědomil, že vše, oč Boha žádal během tehdejšího života, souviselo s jeho tělem: okamžitá prosperita, úspěšné vyřešení nějakých potíží, problémů s penězi, zdraví a tak dále. Doslova všechno vedlo k uspokojování a zveličování jeho smrtelného ega. Vždyť on se modlil o prach! Vůbec ne o duši a skutečný život věčný. A co mu zůstalo? Celý jeho nahromaděný majetek se rozplynul jako fata morgána. On sám se ocitl v jiném těle, na jiném místě, přičemž v mnohem horších podmínkách. To, čeho se tak bál celý život, ho nakonec dostihlo. Bál se především toho, aby se nedostal do pozice prosťáčka, krutého podvodu jeho nejdrahocennější osoby. Ale právě tak se teď cítil. Skončil v této šlamastyce kvůli své živočišné podstatě, která mu chytře a nenápadně podvrhla interpretaci Života Skutečného. Z těchto myšlenek se Maxovi udělalo opravdu špatně. Nyní mu takové mrhání přáními připadalo jako neodpustitelná hloupost. Proč si toho tak úporně nevšímal? Hlavně byl přesvědčen, že dělá vše správně… Pak si vzpomněl na další rozhovor.

* * *

Jednoho dne, když Max mluvil se Senseiem, uslyšel slova, která ho zasáhla a po nichž se jeho vědomí opět přiklonilo k duši. Max vyprávěl o průvodu přívrženců Krišny městem, oblečených do typických rouch, jako obvykle žertem. Na což Sensei zareagoval zcela nečekaně, když převedl jeho vtip v seriózní diskusi, čímž ho udivil, protože obvykle Maxovy vtípky končily dalšími Senseiovými zábavnými poznámkami.

„Lidé si hrají na víru v Boha, ale ve skutečnosti nevěří, nežijí jí. Mnozí z nich na sebe navlečou různé charakteristické atributy, oblečení, ale to vše je v podstatě jen herectví. Vždyť pravá víra v Boha je především vnitřní čistota. Opravdu duchovní člověk se nikdy nebude předvádět, protože jeho pravý vnitřní poklad je tajemstvím, které zná jen Bůh. Člověk, který jde po své duchovní cestě, se nebude vystavovat v davu na odiv a mávat vlajkou, hle, podívejte, jaký jsem věřící! Nikdy. Může si nanejvýš dovolit požádat o radu nebo napovědět směr nebo se podělit o zkušenosti se svým souputníkem, ale nic víc. Lidé jdoucí k Bohu opravdu věří a nechlubí se svou vírou tím, že si na ni takto hrají… Velmi dobře chápou, co je tento svět a jaký je jeho sjednocující rozum.“

Kresba Anastasie Novych „Kdo jsi?“

„Sjednocující rozum?“

„Ano. Existuje individuální rozum, kolektivní duchovní rozum a také sjednocující živočišný rozum lidstva, který, mimochodem, řídíme…“

„Jak to? Máš na mysli mravence nebo stáda bizonů během migrace?“

„Přibližně tak,“ s úsměvem řekl Sensei. „Zvíře je zvíře. Sjednocující živočišný rozum lidstva se řídí svými určitými zákony. Má svou vlastní vnitřní a vnější hierarchii. A většina lidí žije v dovedné organizaci tohoto živočišného rozumu, který je podřizuje svému systému, vnucuje jim pravidla hry a podmínky existence. V zásadě platí, že jde-li člověk po duchovní cestě, žije uvnitř sebe s Bohem, nerozhlašuje to, protože ví, že okamžitě vyvolá agresi ze strany živočišného rozumu. A to je přirozená reakce. Živočišný rozum je nesmiřitelným nepřítelem všeho duchovního. Proto se obvykle vysoce duchovní lidé, jakmile se ocitnou v systému živočišného bytí společnosti, například Bódhisattvové, kteří se narodí v těle, snaží hrát ve vnějším světě prostého člověka, nevyčnívat, zatímco zůstávají v sobě Podstatou a přebývají v pravdě s Bohem a v Bohu.“

* * *

Je to divné, ale tehdy Max Senseiova slova vůbec nepochopil. Teď si ale jasně uvědomoval, proč je tehdy nechápal. Protože v té době žil v systému hodnot všelidského živočišného rozumu a vůbec si toho nevšiml, přestože tato skutečnost byla naprosto zřejmá. Teď už to ale věděl, možná jen proto, že měl v duši příliš čerstvé posmrtné vzpomínky, trápení tohoto znovuzrození a pojmy ‚tam‘ a ‚tady‘ hodně výrazné. Max již na pozadí všech zkušeností získal úplně jiný pohled na svět a přehodnocoval to, co kdysi Sensei řekl. Litoval minulosti a procházel si v paměti okamžik, který se nazývá život. Kdyby tehdy nebyl jeho rozum tak ješitný a sobecký, kdyby v té době našel odvahu nehrát si na víru, ale doopravdy věřit, kdyby stále neodkládal duchovní cvičení na později… Kdyby, kdyby, kdyby… Zbyly jen samé iluzorní podmínky a žádný skutečný, praktický výsledek. Ale vždyť kolikrát mu byla dána ŠANCE! Kolikrát se v něm po rozhovorech se Senseiem probouzela duše. Jen kdyby ji podpořil, uhájil, ochránil před živočišnou podstatou a vymanil se… On ale její probouzení dusil svými pochybnostmi hned u kořene. A opět upadal do bahna materiálna. Opět se vše odvíjelo po kruhu. Teď mu připadaly všechny okamžiky v tělesnosti, v moci živočišné podstaty, tak hloupé, tak destruktivní… Takováto sebevražedná ztráta, tupé mrhání obrovskou životní silou – odrazového můstku do věčnosti – byla nesnesitelně bolestivá. А jak moc se duše chvěla, když byla v blízkosti Toho, kdo již dosáhl takových výšin… Vtom Max prozřel definitivně. Vždyť Sensei nebyl nikdo jiný než…

Max si do nejmenších detailů vzpomněl na dva vrcholné momenty ze svého předchozího života. Jednalo se o okamžiky dosažení nejvyšších bodů jeho duchovního růstu. Nyní, když se na ně díval z pozice prožitého, pochopil, že měl v té době velmi blízko k otevření duše. Duše se tehdy nejen třepotala, ale klepala a dobývala se do dveří rozumu, křičela ze všech sil, aby ji uslyšel a obrátil na ni sílu své pozornosti. Ač je to paradoxní, právě teď, když se nacházel v jiném těle, plně zažíval tehdejší úchvatný vzlet duše. A nyní si uvědomil hořkost své ztráty, ztráty veliké šance najít svou Nirvánu – věčný život v Bohu, v absolutní Lásce.

Výlet do Kyjeva se stal pro Maxe nezapomenutelným. Paměť mu jej přehrála do nejmenších detailů.

Spolu se Senseiem jeli vyřídit nezbytné firemní dokumenty. Půl dne obcházeli dveře úřadů. Až po obědě se jim podařilo vymanit z tohoto byrokratického shonu a projít se po proslulých ulicích starého města, které bylo založeno, jak předpokládají historici, v pátém století jako centrum východoslovanských kmenů.

Kyjevu se za starých časů říkalo město na třech kopcích, pak na sedmi kopcích, kvůli jeho jedinečné poloze na strmých svazích pravého břehu Dněpru. Čím dále postupovala civilizace, tím více kopců obsadila. Městu se podařilo zachovat si svou přitažlivost i v éře vědeckého a technického pokroku, a tak se zde prolínají nové budovy nejen s historickými stavbami, ale i s ostrůvky nedotčené přírody. Kyjev byl a dodnes zůstává jedním z nejzáhadnějších měst na světě.

Max byl překvapen, když zde uviděl tak mnoho kostelů, starobylých chrámů a také zástupců různých náboženských vyznání. Když vyjádřil svůj údiv, Sensei se jako vždy tajemně usmál a odpověděl:

„Svaté místo není nikdy prázdné.“

Nejvíc ze všech, samozřejmě, bylo v Kyjevě starověkých pravoslavných chrámů. To je jasné. Přece jen, ať probíráš historii, jak chceš, křtění Rusi přišlo právě z Kyjeva, kdysi bývalého hlavního města starověkého ruského státu… Když se vynadívali na architektonické památky, Sensei navrhl Maxovi, aby zašli do Kyjevsko-pečerské lávry. Dojet tam nebylo vůbec těžké, protože každý Kyjevan dokázal vysvětlit cestu tak podrobně, jako by ji popisoval svým nejbližším příbuzným.

Kyjevsko-pečerská lávra stála majestátně na dvou strmých kopcích, topících se v zeleni. Odtud se otevíral nádherný výhled na Dněpr. Až se tajil dech z pouhého pozorování malebného koutku přírody. Kolem kláštera byla postavena sedmimetrová stěna, která zřejmě kdysi plnila funkci opevnění. Za ní byly vidět celé plejády blýskavých kopulí, z nichž se obzvlášť svou výškou vyjímala zlatá kopule Velké lavrské zvonice.

Max si se Senseiem koupili lístky do Horní lávry – muzea, zapsaného v seznamu světového dědictví, a vstoupili hlavním vchodem. Hlavní brána se nachází pod chrámem Svaté Trojice a má tvar zvláštního oblouku. Sotva Sensei s Maxem vstoupili pod oblouk, znenadání se klášterní zvony vesele rozezněly. Někteří turisté na vnitřním náměstíčku, a stejně tak mniši procházející kolem, se na zvonici s údivem podívali, zastavili se a začali se křižovat… Max byl také překvapen náhlým zvoněním.

„Páni, jak nádherně zvoní. Nikdy jsem takové zvonění neslyšel. Dnes je nějaký svátek?!“

„No, jak pro koho,“ odpověděl Sensei neobyčejně měkkým, melodickým hlasem.

V tom okamžiku právě vyšli na světlo zpod oblouku brány. Max pohlédl na Senseie a podivil se změnám v jeho obličeji. Sensei byl jako proměněn. Jeho oči zářily neobvyklým světlem, vyzařovaly mocnou sílu jakési harmonie a vnitřní čistoty. Lehce naklonil hlavu, jako by se s tímto místem zdravil. Vycháze la z něj neviditelná blahodárná síla, z níž měl Max pocit neobvyklého klidu a míru. Jeho stav byl jako blažená, tichá radost. V tu chvíli se mu dokonce vůbec nechtělo mluvit. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se kolem. Jedním slovem – nádhera. Tehdy nechápal, proč mu bylo na duši najednou tak dobře. „Myslím, že je to tím místem,“ pomyslel si. V tomto neobvyklém povzneseném stavu se mu zdálo, jako by byl v úplně jiném světě, ve světě nereálného bytí, kde i do oblak, jak se zdálo, bylo snadné dosáhnout rukou. Jakmile Max zahlédl nejbližší stánek s ikonami, s radostí si běžel koupit, co bylo oku milé. Zatímco na něj Sensei čekal, pozoroval vše kolem a hlavně lidi. Poté, co se potěšili touto pohostinností každý po svém, začali toto území prozkoumávat.

Co všechno bylo v tomto historicko-kulturním muzeu k vidění! Kromě starých kostelů a ubytoven pro mnichy také muzeum historických cenností, kde byly vystaveny různé zlaté a stříbrné ozdoby ze starých dob, muzeum divadla, hudby, muzeum filmového umění, historická knihovna, muzeum knihy a tisku, muzeum lidového dekorativního umění. A to nemluvě o četných prodejních stáncích, v nichž prodávají vše, co jen prodat lze, od ikon a knih až po šperky a jídlo. Sensei, na rozdíl od Maxe, všechny tyto „atrakce“ Horní lávry bez velkého nadšení obešel a déle se zdržel jen ve starých chrámech, v blízkosti knih a na vyhlídkové ploše. Odtud se odkrývá nádherný výhled na Dolní lávru a proslavenou řeku, nazývanou v různých dobách různě – Borisfen, Slavutič, Dněpr. Sensei tam stál dlouho a díval se zamyšleně do dálky, zatímco Max obcházel prodejní pulty. Nakonec se vydali do svatyně svatých – na území Dolní lávry, kde se ve skutečnosti Kyjevsko-pečerská lávra zrodila.

Když sestoupili po poměrně prudkém svahu vydlážděném kameny, došli na klášterní ulici. I tady byla celá řada stánků s knihami a ikonami. Na konci ulice byl volný vstup na území Dolní lávry, který je určen pro věřící. Nedaleko se nacházely pokladny pro ty, kteří chtějí navštívit jeskyně s průvodcem. Max Sensei navrhl, aby se připojili k nově vznikající skupině. Jejich průvodcem, jak se ukázalo, byl asi čtyřicetiletý muž. Jakmile se shromáždilo dostatečné množství lidí, odvedl skupinu pod kopec po široké ulici kolem klášterní zahrady. Když došli k chrámu Povýšení svatého kříže, kde byl vchod do Blízkých jeskyní, průvodce začal své vyprávění.

„Nacházíme se na území mužského kláštera Kyjevsko-pečerská lávra, který dal pravoslaví více svatých, než kterýkoliv jiný klášter. Od dávných dob bylo toto místo nazýváno příbytkem Ducha svatého, Pozemským rájem. Historie Pečerského kláštera se datuje od XI. století, kdy byly vybudovány hlavní památky dnešní Lávry – Antonijovy a Theodosijovy jeskyně nebo tak zvané Blízké a Dálné jeskyně podle odlehlosti od Uspenského chrámu. Za rok založení se považuje rok 1051…

Podle historických záznamů muž jménem Antipij z hradu Lubič, který se nachází na Černigovském území, vykonal pouť do jednoho z klášterů na hoře Athos. Tam se stal mnichem a dostal jméno Antonij. V té době se křesťanství na Rusi právě rodilo. Antonij byl poslán představeným Athoského kláštera do Kyjeva, aby tam založil nové obydlí mnichů. Podle Kyjevsko-pečerského pateriku Antonij Kyjev navštívil dvakrát: v letech 1013 a 1051, kdy došlo ke změně vlády. Při své první návštěvě žil ve Varjažské jeskyni. Ta existuje dodnes a je součástí jeskyní Theodosijových. Podruhé se usadil v malé jeskyni na stejné hoře. Na otázku, kdo ji vykopal, je těžké odpovědět kvůli rozdílům ve starých kronikách. Tak či onak, Antonij tam začal žít, rozšiřoval svou jeskyni a modlil se za spásu duše své. O svatém jeskynním poustevníkovi, který má neobvyklý dar uzdravování a prorokování, se na ruském území začaly šířit zvěsti. K Antonijovi začali přicházet lidé a někteří zůstali žít společně s ním. Podzemí se neustále prohlubovalo. Brzy se proměnilo v celý labyrint Dálných jeskyní s celami a kostely. Kolem roku 1062 postavil Antonij do čela opata Varlaama a on sám se v touze po odloučení přestěhoval na sousední kopec. Tam si pro sebe začal kopat novou jeskyni, kterou později nazývali Antonijovou. Stařec zemřel v roce 1073 a byl pohřben v Blízkých jeskyních…

Theodosij se proslavil tím, že na místě jeskyn ní poustevny založil klášter nad zemí. Ve stejném roce 1062 se stal představeným Pečerského kláštera v souvislosti s převedením Varlaama na jiné místo. Ctihodný Theodosij byl kdysi dosti slavnou církevní a politickou osobností. Narodil se v roce 1036 ve městě Vasilkov u Kyjeva v bohaté rodině, která vlastnila velké majetky. Jako dítě si rád četl knihy o Bohu. V mládí jej matka neustále bila za pokusy utéct z domova do Svaté země. Během posledního útěku se mu podařilo dostat se do Kyjeva, kde pobýval v jeskyni u Antonije. V roce 1058 byl Nikonem tonzurován za mnicha.

Když se Theodosij stal představeným, jako první zavedl ve své jeskyni Studijský zákon, který vyžadoval od každého mnicha přísnou disciplínu a úplné podřízení představenému, vzdání se všech forem vlastnictví. Později byl jeho příklad následován ostatními kláštery v oblasti Kyjevské Rusi. Theodosij vládl v Pečerském klášteře pevnou rukou. Neposlušnost, zanedbání povinností a příkazů bylo považováno za těžký hřích a podléhalo trestu. Pod vedením Theodosije byly postaveny všechny hlavní chrámové budovy a cely.

Kromě toho byl v blízkosti kláštera postaven pro nemocné a chudé dům a kostel svatého prvomučedníka Štefana. Zemřel rok po Antonijovi v roce 1074 a byl pohřben v Dálných jeskyních. О zvláštním významu činnosti Theodosije pro pravoslavnou církev hovoří fakt, že se stal druhým svatým, soudě podle chronologických dat, kanonizovaným v roce 1108.“

„A kdo byl první? Antonij?“ zeptal se někdo ze skupiny.

„Ne. Jako první byli uvedeni mezi svaté v roce 1020 knížata a mučedníci Boris a Gleb, kteří byli na příkaz knížete Svatopluka zabiti v roce 1015. Vystupovali jako zastánci křesťanských ideálů. Koneckonců, v té době byla Rus pohanská. A tak byla nová křesťanská víra šířena s obtížemi. Takže svatořečení Theodosije, během jehož se příbytek v jeskyních proměnil v první klášter na Rusi, utvrdilo pozici Kyjevsko-pečerských jeskyní jako hlavního centra Kyjevské Rusi, které sloužilo jako protiváha metropolitní katedře. Během očekávání tohoto svatořečení bylo letopiscem Nestorem, který, jak víte, napsal Pověst dávných let, napsána kniha Život Theodosije Pečerského. Neporušené ostatky Nestora jsou také uloženy v Blízkých jeskyních. A teď sestoupíme přímo do jeskyně…“

Skupina vstoupila do chrámu Povýšení svatého kříže, postaveného, jak vysvětlil průvodce, v roce 1700. Když sestupovali do podzemí, každý si zažehl kostelní svíčku, protože jediným osvětlením těchto jeskyní byly lampičky věčného světla vedle obrazů svatých. Tato polotma uváděla Maxe do zvláštní nálady, v níž se mísila zvědavost, strach a tajemnost okolí.

„V současné době jsou Blízké jeskyně dlouhé tři sta padesát dva metrů. Dálné jeskyně spolu s Varjažskými čtyři sta osmdesát devět metrů. Jeskyně jsou vykopány ve vrstvě porézního pískovce. Díky tomuto přírodnímu materiálu je teplota v jeskyních lávry v průběhu roku konstantní – plus deset až dvanáct stupňů Celsia. Hloubka jeskyní je od čtyř do dvanácti metrů. Šířka chodeb je jeden a půl metru, výška stropů dva metry… Podél chodby jsou rozmístěna akrosolia, zvláštní výklenky o délce asi dvou metrů, v nich jsou uloženy ostatky svatých v rakvích se skleněnými stěnami. Ostatní části rakví jsou vyrobeny převážně z cypřiše. Cypřiš je považován za posvátný strom od dob, kdy byl na cypřišovém kříži ukřižován Ježíš. V blízkosti rakví, jak můžete vidět, visí portréty a hoří lampy. Tato věčná světla byla považována za symbol duše…“

Průvodce stručně a selektivně vyprávěl, kde kdo leží a čím se tento světec proslavil. Věřící ze skupiny se křižovali a líbali skleněná víka rakví. Jiní si prostě prohlíželi portréty a také ležící světce v některých rakvích a jejich scvrklé tmavě hnědé ruce položené na brokátových látkách zakrývajících ostatky.

Skupina navštívila celu a podzemní kostel ctihodného Antonije Pečerského, kde podle legendy začínají tunely, které vedou pod Dněpr a Horní lávru, podzemní kostel Varlaama Pečerského, hrobky jiných svatých.

„Zde se nacházejí svaté relikvie poustevníka Atanáše, který je znám svým zázračným uzdravením v jeskyni. Potom prožil uzavřen v cele dvanáct let. Obecně bylo poustevnictví dobrovolné. Věřilo se, že vzdáním se všech světských statků, setrvaje v neustálé modlitbě, můžeme získat milost v Nebi. Mnich vešel do cely. Vchod se těsně zazdil cihlami. Jídlo, sestávající se převážně z chleba a vody, se podávalo jediným malým okénkem. Když mnich, který poustevníkovi přinesl jídlo, nedostal odpověď na žádost o požehnání, tedy nevysunula se z cely žehnající ruka, byl na pochybách, zda odloučený nezemřel. Pak odstranili cihly a ujistili se, zda je mnich živ nebo mrtev. Když byl mrtev, tělo buď zůstalo v cele, která se proměnila v pohřební výklenek, nebo je vytáhli, zabalili širokou a dlouhou tkaninou a vystavili ve výklenku, aby jej mohli věřící uctívat…

Mniši trávili v cele různou dobu. Někdy poustevník zemřel o několik měsíců později, někdy tam žil i několik let…“

Skupina prošla bludištěm klikatých chodeb. Bylo nemožné zde zabloudit, protože některé průchody byly uzavřeny a pár mnichů drželo službu.

„V této kryptě leží ostatky Ilji Muromce, reálně žijícího bohatýra, rodáka z města Murom, slavného hrdiny národního eposu. Věří se, že byl původně pohřben v Chrámu svaté Sofie. Jeho ostatky byly přeneseny do Kyjevsko-pečerské lávry v polovině XVIII. století, kdy duchovní rada zvážila jeho životní dráhu a uvedla ho mezi svaté. Je pokládán za patrona všech mužů. Muži přicházejí k jeho hrobu, aby se pomodlili a požádali Ilju, aby je naplnil silou a energií… Existuje celý seznam toho, který svatý dělá komu patrona. Například zde, v této malé hrobce se nacházejí ostatky nemluvněte Jana. Zemřel v roce 983 spolu se svým otcem Fjodorem. Toto dítě je patronem všech malých dětí a pomáhá i ženám, které trpí neplodností. Na levé straně je hrobka Lukáše, opata Pečerského…“

V tom okamžiku Max přistoupil ke zdi naproti a začal si prohlížet nástěnný obraz Panny Marie. Pak tiše řekl Sensei:

„Podívej se, panna Marie má Třetí oko.“

„Ano, to je…“

Sensei nestihl domluvit, protože se v tu chvíli přiblížil průvodce.

„A zde leží Nikon Suchý, který zemřel v roce 1101. Proslavil se tím, že byl v roce 1096 zajat a zmrzačen poloveckým chánem Boňakem. Zázračně se ale přenesl do Pečerského kláštera… Zde také můžete vidět fragment nástěnné malby. To je další ze záhadných tajemství lávrských jeskyní. Tento obraz byl zcela náhodně objeven archeology v průběhu posledních vykopávek v roce 1978 a vyvolal mnoho překvapení a sporů. Vždy se mělo za to, že ve starých dobách byly zdi klášterních jeskyní prostě z pískovce nebo později obloženy cihlami, omítnuty a nabíleny. Proto nikdo neměl podezření, že pod vrstvou vápna mohou být takové fresky. Tyto obrazy se datují pravděpodobně do XVIII. století. Největším překvapením byla ale skutečnost, že je tento obraz namalován na mnohem starší nástěnné malbě, kterou vidíme teď. Zde je zobrazena Matka Boží, která drží na rukou Boha – dítě. Obraz z XVIII. století překrývá malbu starší. Bylo to zjištěno v průběhu restaurování. Fragmenty těchto fresek byly očištěny jen částečně, přesto není těžké uvidět, že všechny pokračují pod obílením stěn… A teď vejdeme do podzemního chrámu Uvedení přesvaté Bohorodičky do chrámu… Toto místo je jedním z nejzáhadnějších míst Blízkých jeskyní…“

Když tam vešli, Max se naklonil k Senseiovu uchu a obdivně zašeptal:

„Podívej se, ve středu ikonostase je pečeť Šambaly,“ kývl na trojúhelník s okem uvnitř, orámovaný slunečními paprsky. „Odkud se tady vzala?“

„Je to zvláštní místo,“ stejně tiše odpověděl Sensei. „Kromě toho v těchto jeskyních leží ostatky Bódhisattvy Agapita…“

„Koho?“ zajímal se Max.

„Potom ti to řeknu…“

„Na tomto místě bylo zaznamenáno neobvyklé energetické pozadí,“ pokračoval průvodce. „Tady leží neporušené ostatky ctihodného Agapita, lékaře nezištného, jednoho z nejslavnějších léčitelů XI. století… Nevíme, kdy a kde se narodil. Má se za to, že pochází z Kyjeva. Agapit, jako jeden z prvních přišel k Antonijovi, který ho tonzuroval za mnicha. Podle Kyjevsko-pečerského pateriku Antonij zanechal Agapita jako svého zástupce v zázračném umění léčení. Agapit byl vzorem lidskosti, hraničící se sebeobětováním. Uzdravoval z těžkých vnitřních nemocí, přičemž všechny – chudé i bohaté. Vyléčil i ty, které již všichni odepsali. Neodcházel od nemocného, dokud ho nakonec nepostavil na nohy. Říkalo se mu Lečec, lékař od Boha, protože mu ‚sám Bůh dal dar uzdravování…‘. Agapit byl talentovaným a znalým léčitelem. Dobře se vyznal v lidovém léčitelství, znal díla Hippokrata, Galena. Plynule vládl řeckým jazykem… Přicházel tam, kde zoufale potřebovali jeho pomoc. Svou láskou k lidem a srdečným přístupem k nemocným si Agapit získal nebývalou slávu mezi lidmi, a to nejen v Kyjevě, ale i daleko za jeho hranicemi. Uzdravil také černigovského knížete Vladimíra Monomacha, který vážně onemocněl a umíral… Agapit zemřel v říjnu 1095. Do dnešních dnů se zachovaly jeho mumifikované ostatky…

V letech 1988–1990 vědci prozkoumali více než padesát ostatků z Blízkých jeskyní, prostudovali antropometrické a morfologické charakteristiky. Antropologická měření umožnila určit vnější vzhled světců, jako je Agapit, Nestor, Ilja Muromec, Varlaam, Polykarp… Kyjevští badatelé bioenergetici kromě toho odhalili, že Agapitovy ostatky mají kolosální biomotorické charakteristiky, tedy že jsou to růstové zesilovače, což je doloženo na semenech různých rostlin. Dále zjistili, že tyto ostatky chrání proti záření a také mají velmi silný baktericidní účinek na stav vzduchu v Blízkých jeskyních. A co je možná nejdůležitější – i v naší době bylo zjištěno několik tisíc případů vyléčení lidí relikviemi Agapita. Takovou měl duchovní léčivou sílu a i po smrti pokračuje v léčení lidí již po devět století… Teď pojďme dále chodbou. Na konec naší exkurze…“

Část skupiny následovala průvodce, část se shlukla u rakve ctihodného Agapita. Někteří se modlili, někteří si jen prohlíželi podzemní chrám Uvedení přesvaté Bohorodičky do chrámu… Max se Senseiem stáli za lidmi a čekali, až na ně přijde řada, aby mohli přistoupit k rakvi. Vedle nich stála stařenka o holi, skromně oblečená, s cestovní taškou v ruce. Neustále za skupinou zaostávala, silně kulhala a snažila se uctivě políbit každou rakev a přitom šeptala modlitby. Z její tváře bylo poznat, že se jí to dařilo s velkými obtížemi, zřejmě překonávala velké bolesti. Její vytrvalost a vnitřní sílu ducha ale nezbývalo než závidět. Ještě dříve, v jednom z průchodů v jeskyni, Мax „soucitně“ poznamenal: „No, ta babka je dobrá, vždyť sotva chodí…“ Na což Sensei odpověděl: „Je to člověk hluboce věřící… Neumíš si ani představit, jakou bolest při chůzi zažívá. Má deformující artrózu kyčelního kloubu.“

„Opravdu?!“ podivil se Max a otočil se směrem k ženě. Teď stáli spolu téměř jako poslední ve frontě k rakvi ctihodného Agapita.

Když většina lidí vyšla, Max se přiblížil k relikviím a Sensei pustil starou ženu dopředu. Podívala se na něj s vděčností a zamumlala: „Děkuji, synu.“ Přistoupila k rakvi a začala šeptat modlitbu. Max se v tu chvíli snažil přečíst řádky modlitby ctihodného Agapita umístěné na stěně vlevo v rámečku. Chtěl se na něco zeptat Senseie. Ale když se otočil, uviděl, že Sensei stojí se zavřenýma očima. Jeho tvář byla soustředěná.

V tom okamžiku Maxovi zabylo poněkud neobvykle horko. Nejdřív si pomyslel, že je to jeho čistě subjektivní pocit. Ale pak si všiml, jak muži stojícímu vedle kape pot z čela, přičemž v několika proudech. Chlapec, asi sedmiletý, strčil do modlící se matky a tiše řekl: „Mami, je mi tu horko.“ Na což matka odpověděla: „To je dobře, synku. To Duch svatý sestoupil z našich modliteb do příbytku svého.“ Stařenka se začala intenzivně křižovat a mumlala modlitbu. Max měl takový dojem, že jako by přes něj k rakvi Agapita projela vlna neobvyklého tepla. V okamžiku vyvrcholení tohoto nepřirozeného napětí stařenka vykřikla: „Hospodine, odpusť mi!“ Její berle s rachotem upadla na zem. Všichni sebou trhli a otočili se.

Sensei pomalu otevřel oči a zhluboka se nadechl a vydechl. Stará žena se sama lekla toho rachotu a s omluvami přítomným doslova hravě poskočila a zvedla hůl. Max se s rostoucím překvapením díval na stařenku, jejíž pohyby omládly. Ona sama hned nepochopila, co se stalo. Pak se s úžasem na sebe podívala, prošla se sem a tam a ohmatávala si kloub. V jejích očích se zaleskly slzy. Vzrušením, které ji zachvátilo, nemohla pronést ani slovo, ale jen se s obdivem dívala hned na svůj kloub, hned na rakev, hned na lidi kolem sebe. Ti na ni mlčky nevěřícně zírali. Stařenka přiběhla k Sensei, jedinému člověku, se kterým si v jeskyních trochu povídala a šťastně zadrmolila: „Já chodím, já chodím, nemůžu tomu uvěřit, já chodím! Už pět roků jsem…“ Pak se podívala do Senseiových očí, zmlkla a pozvedla překvapením obočí. Podívala se na portrét Agapita, pak na Senseie. A jako by se probrala, řekla: „Oh, promiňte, mám stále před očima ctihodného Agapita. Jaké štěstí, půjdu a nakoupím svíčky.“ Běžela ke svatým relikviím, políbila je, pokřižovala se a spěchala k východu. Přitom se stále za Senseiem užasle otáčela a radostně se křižovala v modlitbě. Zbylí přítomní, včetně Maxe, se shlukli u rakve. Sensei jako předtím stál u pilířů chrámu.

„Váš známý by opravdu byl velmi podobný Agapitovi, kdyby byl starší,“ pronesl muž stojící vedle Maxe.

„Neříkejte!“ snažil se Max protlačit se svou svíčkou k portrétu. „Kde?“

„Tady, podívejte se sám. Já jsem, mladý muži, profesionální umělec, mám absolutní paměť na tváře a obrazy.“

Maxovi se konečně podařilo zahlédnout portrét.

„Hm, přesně! Podívej…“ Max se otočil, aby na tu podobnost upozornil Senseie.

Ale ten už tam nebyl. Max pospíchal, aby se vymanil z hloučku shromážděných lidí a dohnal Senseie až u východu z jeskyní.

„Běž se podívat! Představ si, že tam visí tvůj portrét ve stáří!“

„Ano, viděl jsem,“ řekl obyčejně Sensei, jako by se jednalo o jemu dávno známý obraz.

Šli k východu, který vedl přímo do chrámu Povýšení svatého kříže. Jejich skupina se již rozešla. Max se Senseiem se prošli v prostorách nadzemního kostela. Vyšli ven a vydali se k Dálným jeskyním. Max byl stále pod dojmem toho, co viděl.

„Kdo by si jen pomyslel, jak se stařenka uzdravila! A možná, že tam byla nastrčená? I když z druhé strany, jak by mohla být nastrčená, vždyť většina lidí už byla pryč! No, ale jak se jí to podařilo?! Sensei, jak?“

„No, jak. Obyčejně. Víra je veliká síla… a dobrý vodič.“

„To je vše jasné. Ale jak se to stalo?“

„Oh, našel se dotěra,“ s nádechem humoru v hlase řekl Sensei. „Slyšel jsem, že se prováděly výzkumy a že přístroje v blízkosti těch ostatků šly mimo rozsah…“

„Proč tedy ostatní lidé neměli takové zjevné projevy síly působení? Vždyť v blízkosti ostatků Agapita jich stálo nejvíce?“

„Ještě Ježíš řekl, že podle víry vaší staniž se vám.“

Max si uvědomil, že se mu tentokrát nepodaří ze Senseie vytáhnout bližší informace, které ho tak zajímaly. Neztrácel čas a přešel k další otázce.

„Co jsi tehdy říkal o Agapitovi? Že to byl Bódhisattva? Tedy ze Šambaly?“

Sensei přikývl.

„Soudě podle všeho, průvodce vykládal trochu jinak tvůj známý příběh,“ pokračoval Max v nahazování udičky.

„V podstatě ano. Ale není to vina průvodce,“ usmál se záhadně Sensei.

„A kde je tedy chyba?“

„Agapit nebyl žákem Antonije. Právě naopak. A vůbec to nespočívá ve věku. Antonij se seznámil s Agapitem na hoře Athos. Byl to Agapit, kdo ho naučil skutečnému umění léčení modlitbami a bylinkami. To ale není to hlavní. Právě díky Agapitovi byl Antonij zasvěcen mezi ochránce Lotosového chrámu, který se nachází na území Kyjeva již od starých dob… Když Agapit splnil svou misi na Východě, přišel za Antonijem do jeskyní, kde si v těle dožíval svůj vyměřený pozemský čas. A to, že zde dochází k uzdravení, je díky pozůstatkům Agapita, v nichž kdysi přebýval samotný Duch svatý na Zemi. Není divu, že i další relikvie, které leží vedle něj, také uzdravují. Tady je každý, kdo se obrací s čistou vírou k Bohu, bez ohledu na to, jakého je vyznání, odměněn…“ Sensei se zamyslel nad něčím jiným a pak řekl: „Je to škoda, že dosud stále mnoho lidí prosí o uzdravení svých těl, a ne o spásu své duše. Koneckonců, v moci Ducha svatého je osvobodit duše. A co těla? To je jen změna oděvu…“

Po chvíli se Max zeptal znovu:

„Odkud se zde v těch dobách vzal Chrám Lotosu?“

„Tento chrám tu byl už dávno předtím a je zde i teď.“

„A ‚už dávno předtím‘ to je kdy?“ snažil se upřesnit Max.

„V dobách předchozí civilizace Alt-Landy.“

„Atlantidy?!“

„Ano,“ přikývl Sensei. „Tehdy se ještě rezidence Rigdena Djappa nacházela prakticky uprostřed Černého moře. V těch dobách tam moře nebylo. Bylo tam jen malé jezírko s krásnými, malebnými plážemi… Takže právě v té době byl na těchto místech založen podzemí Chrám Lotosu s fragmentem Čintámani jako zdroje síly, místo budoucího duchovního znovuzrození lidstva. Odtud plyne pro duchovní lidi ta přitažlivost tohoto místa až do dnešních dnů.“

„Ale pokud existuje ten chrám i dnes, to znamená, že jsou i jeho strážci?“ zeptal se Max s jemnou narážkou.

„No, pokud je co chránit, pak je tu i ochrana,“ ve stejném duchu odpověděl Sensei. „I když ve skutečnosti je tento chrám člověku nepřístupný stejně jako Šambala.“

„A ty sám jsi tam byl?“ napůl žertem, napůl vážně se zeptal Max, zřejmě doufal, že pokud je to vtip, zasmějí se spolu, a pokud je to pravda, požádá, aby si ho mohl prohlédnout.

Sensei se pousmál a stejně mazaně odpověděl:

„Maxi, přece jsem ti říkal, že obyčejným lidem není přístupný.“

V tu chvíli došli do Dálných jeskyní, jejichž vstup byl umístěn v kostele Početí svaté Anny postaveném v XVII.–XIX. století. Každý sám se prošli po galerii jeskyní, kde byly také hrobky s ostatky svatých pozdějších dob. Tam, ve výklenku za mřížemi v přístěnku pod sklem, byly slavné hlavy neznámých svatých ronící myrhu. Max, i když se snažil, ve světle svíčky vážně nic viděl. Samozřejmě, že se hned zmínil o padělcích. Na což Sensei odpověděl: „Maxi, vnější vzhled je potřebný pouze tvému rozumu, aby dokázal to, že žádné důkazy nepotřebuje. Zavři oči a důvěřuj své intuici. Ta ti poví mnohem víc, kde je padělek a kde je pravý svatý pramen. Jestliže člověk duší směřuje k Bohu, je obtížné ho oklamat, protože on vnitřně cítí mnohem více, než vidí jeho oči…“

Kresba Anastasie Novych „Agapit“.

Vytvořeno pointilistickou technikou

Jakmile vyšli z jeskyně, ještě nějakou dobu stáli na strmých svazích kopce a dívali se na krásu okolní přírody. Pak začali sestupovat. Na cestě potkávali mnoho mnichů různých hodností, protože se v blízkosti nacházely jejich cely a také Teologický seminář. Někteří výše postavení projížděli kolem v drahých autech. Max se díval na jejich blahobyt, poslouchal každodenní řeči náhodných kolemjdoucích, oblečených do černého hábitu a s úsměvem řekl: „Možná bych i já měl jít za kněze? Soudě podle jejich tváří, je tady dobře krmí.“ V tomto okamžiku zpoza zatáčky vyšel scvrklý stařec, zřejmě patřící k bratřím již od dob ateismu. Šel, ponořen do sebe, nepřetržitě pohyboval rty v tiché modlitbě. „Ten se nepočítá, ten je výjimka,“ dodal spěšně Max. Na což Sensei odpověděl: „Maxi, co od nich chceš? Jsou to jen obyčejní lidé, jako jsi i ty, se stejnými životními problémy a starostmi. Oni prostě studují a dělají svou práci, stejně jako i ty jsi studoval na vysoké a pak jsi šel do práce v oboru. Tihle muži jsou obyčejní lidé. Ale tento mnich – to je něco úplně jiného. Ten je opravdu na cestě k Bohu. A rozdíl mezi ním a jimi je obrovský, i když nosí stejné oblečení.“

Max se Senseiem prošli kolem Blízkých jeskyní a dál stoupali po klášterní ulici nahoru k východu. V tom okamžiku zvony opět zvučně zazvonily. Ulice byla docela rušná, někdo šel od jeskyní, někdo se teprve chystal, že je navštíví. U samotného východu stály jeptišky, které přijely do lávry ze vzdálených klášterů. Sbíraly dary. Sensei rozdával peníze a přistoupil k jedné starší jeptišce, která kvůli svému pokročilému věku seděla na stoličce. Sensei ani nestihl vložit peníze do krabičky, když s sebou trhla, chytila ho za ruku, padla na kolena, přičemž srazila krabičku, až se mince zvonivě rozlétly kolem. „Požehnej, požehnej mé duši.“ Max, který šel poblíž, překvapením dokonce instinktivně uskočil stranou. Ostatní lidé se zastavili a zvědavě z dálky pozorovali, co se děje. Sensei se snažil ji zvednout a šeptal ji něco do ucha. Žena nesouhlasila, ale pak se rozzářila, povstala, začala se křižovat a šeptat modlitbu. Mladá jeptiška, která stála poblíž, přiběhla ke své starší sestře a začala sbírat rozházené peníze. Když Sensei s Maxem poodstoupili od ženy dostatečně daleko, Max se trochu vzpamatoval a řekl: „Pff, vyděsila mě k smrti! Zbláznila se nebo co? Sedí, sedí, nikoho neobtěžuje a vtom! Co od tebe chtěla?“ „Ale tak,“ řekl neochotně Sensei, zřejmě o tom nechtěl mluvit a změnil téma hovoru na každodenní záležitosti.

* * *

Nyní Max rozuměl, jak těžké to bylo pro duši, aby získala jeho pozornost, i když tělo zažívalo stav největšího duševního vzestupu. Vždyť jeho rozum posuzoval svět prizmatem hmotné existence. Neustále přesvědčoval Maxe, že to je jediný pravdivý odraz reality. Nyní Max chápal, jak bylo toto zrcadlo pokřivené. K čemu je to pochopení teď? Vždyť sílu, aby se změnil a reálnou šanci uniknout z pout reinkarnací, měl tehdy. Proto mu jeho živočišná podstata tak usilovně zatemňovala mozek a zamlžovala ho svými iluzorními klamy. Stačilo jen změnit úhel pohledu, odstranit veškeré pochybnosti a zcela důvěřovat své duchovní podstatě, a ne dávat přednost živočišným instinktům. Jak jasně je na to vidět teď a jak neuvěřitelně těžké to vypadalo tehdy! Jak moc mě mrzí má hloupost. Kdybych měl jen jednu šanci… Ale já jsem jich měl spoustu! Tolik jsem jich za celý život dostal! Tohoto množství je těžké si teď nevšimnout. A ospravedlnění žádná nejsou. Na něj opravdu tehdy vyšel šťastný los – z paměti se Maxovi vybavil nejzářivější okamžik jeho ztracených příležitostí…

* * *

Max uviděl sám sebe, jak sedí ve společnosti kluků na dřevěné lavici. Byli v úhledném domku, kde Sensei přijímal pacienty. Sláva o zručném chiropraktikovi sahala daleko za hranice oblasti. Do tohoto malého stavení, které se nacházelo na okraji průmyslového hornického města, se sjížděli se svými bolestmi lidé z různých koutů. Sensei přijímal až pět set lidí denně. Nikoho neodmítl, často končil práci ve dvě i ve tři hodiny ráno. Ale dnes se Sensei podle jeho měřítka uvolnil poměrně brzy – v jedenáct hodin večer. Chlapci přijížděli před koncem příjmu. Každý z vlastního důvodu, ale hlavně popovídat si o životě. Prostě je to táhlo vidět se se Senseiem každý den po celodenním shonu. Tyto cesty se staly pro ně jakousi tradicí. Jak se říká, noc je ještě mladá, volného času dostatek.

Z přijímací místnosti vyšli poslední pacienti. Byl to nevelký pokoj, kde stálo lehátko, dvě židle, v rohu ikona se zapálenou lampičkou. To byla veškerá výzdoba. Chlapci seděli ve vedlejším pokoji, o něco širším než byl přijímací, ale neméně skromně zařízeném. Lavice, věšák, ano i kamna, kdoví jak zachráněná z minulých dob.

Navzdory tomu, že lidé již odešli, Sensei domů nespěchal, zřejmě na někoho čekal. Asi za patnáct minut se na chodbě opravdu ozvala šouravá chůze. Někdo zdvořile zaklepal. Dveře se otevřely. Vešly dvě starší jeptišky, které přidržovaly pod paží starce neobvyklého vzezření. Vypadal tak na devadesát let. Byl vyzáblý, velmi vysoký, někde kolem metru devadesát. S pravidelnými slovanskými rysy tváře. Vousy a lehce zvlněné dlouhé vlasy bílé jako sníh. Oděn byl do teplé kleriky, poněkud starodávného střihu. Na nohou venkovské prošívané válenky na kožené podešvi. Starcovy nohy byly podle všeho nemocné, protože mu každý pohyb způsoboval velké obtíže. Navzdory tomuto trápení jeho oči vyzařovaly životodárnou dobrotu a vnitřní sílu.

„Mír vám, mír tomuto domu,“ řekl starý muž, pokřižoval se a poklonil.

Jeptišky udělaly totéž. Kluci, kteří seděli na lavičkách, byli ohromeni těmito předobrými, dávno zapomenutými slovy a neobyčejným vzhledem starého muže.

„Brý den,“ bylo vše, co byli schopni říci a zmateně přikyvovali hlavami v odpověď.

V tu chvíli z přijímací místnosti vyšel Sensei.

„Mír duši tvé, Antoniji,“ pronesl neobvykle změněným zvučným hlasem, naplněným jakousi uklidňující blahodárnou silou.

Po příchodu Senseie se jeptišky, s hlavami skloněnými, začaly usilovně křižovat. Stařec se s rozzářeným obličejem snažil pokleknout k jeho nohám. V očích mu hořelo takové duševní zanícení, že vypadal, jako by neměl absolutně žádné fyzické překážky. Sensei ho jemně zvedl a řekl:

„Nepřísluší ti, Antoniji, klanět se tělu tomuto.“

„Ne tělu, ale Duchu svatému se klaním já.“

„Celý život tvůj, Antoniji, v lásce k Bohu je opravdové uctívání.“

Sensei jemně přidržoval starého muže pod paží a vedl ho do přijímací místnosti. Jeptišky pokorně usedly na volnou lavičku a bez přestání se křižovaly a šeptaly modlitby. Chlapci byli přirozeně trochu šokováni takovou podívanou. Ale ne na dlouho. V blízkosti Senseie se věčně stávalo něco neobyčejného. O minutu později se už nechali unést hovorem o svých neodkladných záležitostech. Max seděl nejblíže k přijímací místnosti, a tak mohl vidět a slyšet, co se tam děje.

Stařec vešel a jakmile spatřil ikonu Spasitele, opět se pokřižoval. Sensei usadil Antonije na židli a sám se posadil na okraj lůžka.

„Děkuji Hospodinovi, že mi znovu dopřál setkání s Tebou. Duše se raduje a chvěje milostí, že se nachází vedle Tebe.“

Starý muž si setřel vyhrklou slzu.

„Antoniji, copak byl alespoň jeden den v životě tvém, kdy jsem nebyl vedle tebe?“

„Pravdu díš. Ale stejně… pohled očí duši laská světlem Tvým jako slunce jasné na čisté obloze.“

„Oh, Antoniji… Nedaleko je čas, kdy laskat se budeš pod sluncem tím věčně.“

„To je radost veliká. Opravdové dobro pro duši… Ale přesto mne neopouští bolest za ty, kteří zůstanou. Vždyť čekají je hrozné časy. Jak ulehčit jejich údělu?“

„Světlo moje, Antoniji… Těší mne láska a péče tvá o ty, kteří budou přítomni v okamžiku tom. Ale stojí za to mučit duši svou za ty, kteří poslouchali, ale neslyšeli, činili tělem bez citů, duší se nepronikli?“

„Vždyť ne všichni ztraceni jsou. Přece jsou ještě i zbloudilí. Už není nikoho, kdo by je vyhledal v doupětech nevíry.“

„Já vím, o cos mě přišel prosit, Antoniji. Myšlenky tvé tajné jsou mi známy. I když jen málo zůstalo takových, jako jsi ty, sloupů křemenných, na nichž spočívá pravoslaví mnou milované, kdož jsou schopni vykřesat jiskru boží, ale ruka má se nezvedá, aby prodloužila utrpení tvoje.“

„Ano, má tělesa jsou vetchá, ale duch je houževnatý a silný… Alespoň jednoho, alespoň za ruku, ale přesto dokážu vyvést na světlo boží.“

Zazněl dobrácký smích.

„Oh, já tě znám, Antoniji! Dostane se ti vůle za ruku vést a ty za šíji celé stádo své poženeš do zahrad rajských.“

„Smiluj se nade mnou, Světlo mé Přečisté! Mně přece bylo dáno uvidět všechna muka pekelná, která podstoupí dítka ztracená. А ony jsou, děti ty, jako koťata malá, slepá již od narození. Nevidí, kam jdou.“

„Vidět nevidí. Ale slovo jim bylo dáno. A slyšet slyšely, ale nevěří. A Bohu věřit je nutné. Bylo řečeno: ‚Bdi!‘ To znamená, bdi! Bylo řečeno ‚naplň se láskou‘, tedy se naplň.“

„Všechno je to tak… Ale hluchota jejich z nepochopení je. Vábí přeludy pustiny pekelné. Vždyť oni nevědí, že je to podvod přízračný, do záhuby duši vedoucí.“

„Ne, oni vědí, světlo mé, Antoniji, ale nechtějí to připustit. Jejich myšlenky jsou jen o prázdnu, jehož podstatou je prach. Co naděláš? Jestliže sadař s červy nebojuje, pak ani ovoce hodnotné nezíská…“

„To ten shon pozemský jim klidu nedává.“

„Shon? Shon, Antoniji, není ve světě skrytý. Není to vnější, co je trápí, ale vnitřní je trýzní. Z tohoto důvodu jsem přišel sem do těla, abych život lidský prožil a na vlastní oči se přesvědčil, zda něco překáží lidem na cestě k Bohu. Nic jim nebrání! Jen nepřetržitá lenost a touha po pokušeních pomíjivých.“

„Ano, slabá jsou ještě dítka duchem. Pro malé nevidí velké. Odpusť mi za slova má, proč bys neodhalil svou tvář pravou před stádem na scestí? Lidé víru bývalou najdou, ke spáse jejich duše vedoucí. Koneckonců, jiné jsou teď doby.“

„Oh, Antoniji, světlo mé přečisté… Můj duch je zde ne kvůli kázání, ale kvůli Soudu, protože je narušena rovnováha, Bohem daná. A odhalím-li tvář svou pravou, pro mnohé to bude smrti podobné. Protože nevydrží duše hříšníků světla jasného, jako temnota nemůže vystát slunce zářivé. Spatřit ho mohou jen ti, kdož jsou duší a úmysly čistí… Ne hlásání o spasení teď lidé potřebují, ale činy. Dnes se nikdo nebude moci ospravedlňovat za nevědomost, prý: ‚Pane, hledal jsem a nenašel‘. Po celém světě hoří již plamínky pravdy. Kdo chce, ten najde.“

„I to je pravda. Škoda jen, že čas se již chýlí ke konci a víry je mezi lidmi málo. Ale přesto se duše za ně stará a za ně hříšné prosí. Vždyť mnohým chybí jen nemnoho, aby získali jistotu, že dojdou na cestě k Bráně Hospodina. Pomoz jim silou svatosti Tvé…“

„Jak bych mohl odmítnout prosbu tvou, kdož plný jsi zármutku velkého za spásu duší lidských… Budiž po tvém… Za zásluhy tvé a jako tobě podobně se Modlících dám pro stádo zbloudilé pochodeň – modlitbu přeplněnou silou Boží, která duše spasí. Pamatuj ale, že modlitba ta je jako Prst Boží. Pro ty, kdo ji znají, ale odstoupí, bude jako kámen na krku utopence. Protože jejich odstoupení bude zradě Boha podobné. A ti, kteří ji budou provádět v práci spravedlivé, při svědomí čistém, ještě za života svého odpuštění získají. Slova této modlitby jsou: ‚Otče můj pravý! V Tebe jediného věřím a modlím se k Tobě, Pane, jen za spásu duše své. Buď vůle Tvá svatá…‘“

* * *

Při těchto slovech vize náhle skončila. Max, ač se snažil sebevíc, nemohl si vzpomenout na pokračování této modlitby, která spasí duši a která se nyní pro něj stala tak důležitou a tak cennou. Nějakým intuitivním smyslem chápal, že kdyby si ji dokázal vybavit ve své paměti celou, už by pro něj nebyly děsivé žádné zkoušky. Pocítil v této modlitbě skrytou skutečně velkou Boží sílu. Jeho duše se nejen chvěla, ona se dokonce při vzpomínce na ta slova nasycovala opojnou silou jako žíznivý poutník v poušti pramenitou vodou. Působila jako blažený dotek prvních kapek životodárného chladu. Ale… pramen je opět ztracen. „Jak se to mohlo stát?“ divil se Max. „Jak jsem mohl opovrhnout tak cenným pokladem? Vždyť jsem vše slyšel, slyšel jsem každé slovo, ale nepochopil jsem nic. Dokonce ani pak jsem si ani jednou nevzpomněl. Copak teď budu po celou dobu bloudit v této pekelné poušti pod spalujícím sluncem? Není to smrt, ale ani život, jen pomalé mučivé zhasínání! Jak se to mohlo stát? Minul jsem to nejdůležitější… Byl jsem úplně blízko, tak blízko Něho!

Jak jsem si mohl nevšimnout tolik zřejmého? Jak jsem mohl být tak hluchý a slepý, že jsem neviděl ani neslyšel to, co se dělo ve skutečnosti, právě v té skutečnosti, kterou jsem bláhově považoval za iluzi? Na co jsem utratil svůj život? Na marné nimrání se v malicherných problémech? Už jsem pocítil věčnost, tak proč jsem ji vyměnil za bezcenné okamžiky uspokojování rozmarů svého smrtelného ega? Tak cenný čas a je navždy pryč. Jak se to mohlo stát?“

Malé tělíčko se třáslo nesnesitelnou vnitřní bolestí. Jakoby ho tisíce dravých zvířat drásalo zevnitř svými ostrými drápy. Nesnesitelná bolest spolu s příšerným strachem zachvátila celou jeho bytost. A… nejhlubší stesk. Ten bolestivý pocit staleté duchovní trýzně. Z hlubin samotné podstaty se s neobyčejnou upřímností vydral výkřik: „Pane Bože! Za co to mám?!“ Jako odpověď z Maxovy paměti okamžitě vyvstal děsivý obraz jeho rychlého duchovního pádu. Odpudivé scény obludného pohlcení hmotou… Ani neodporoval. Prostě jako kámen padal do propasti připravené jeho Egem.

* * *

Po nějakém čase firmy, které zakládal Sensei, zanikly stejně náhle, jako byly vytvořeny. Max přes noc ztratil svou skvělou image a pozici ředitele. Zmocnil se ho neuvěřitelný vztek. Za svůj cíl si vybral Senseie, protože se domníval, že dceřiné společnosti bylo možné zachránit. Živočišná podstata se prodrala ven doslova jako výbuch sopky, která již dlouhou dobu hromadila své toxické plyny. Zuřivost vzplála jasným plamenem. Život se pokryl velkou vrstvou rozpáleného popela. Maxe opanoval bláznivý nápad stát se za každou cenu bohatým. Jeho rozum nakonec přesvědčil sám sebe, že život se dává pouze jednou a že je třeba žít ho naplno. Chtěl zbohatnout tady a teď a je jedno, jakým způsobem, a pak, ať se stane cokoliv. Max si hýčkal tento sen dnem i nocí. Sledoval, jak žijí bohatí lidé, záviděl jim, vztekal se na sebe a nenáviděl sám sebe za to, že není schopen dosáhnout stejného bohatství. A tak by chtěl jediným pohybem stisknout tlačítko mobilu a nechat zmizet všechny problémy najednou, jako tehdy, když byl v Senseiově skupině.

Život se zdál být jako velký sud dehtu, v němž to medem ani nezavonělo. Hromadily se problémy – jeden horší než druhý. Max se střetl tváří v tvář s děsivou životní realitou, o jejíž existenci neměl ani tušení. Zpočátku ještě nějak odolával, ale pak to úplně vzdal. Shledával vinným Senseie za to, že ho život nechal klesnout tak ponižujícím způsobem, že z něj udělal otroka místo pána. Mohlo se to ale přece udělat úplně jinak, rozumně. Bylo možné najít jiné východisko ze situace. Všechno odletělo do tramtárie: život, obchod i filozofie. Našel si důvod, proč nenávidět Senseie. Ale zároveň si uvědomoval, že příčina je jen důsledkem jeho vlastní hluboké krize, ne zcela pochopitelné, ale z níž tak trpěla a bolela duše. Tento proces rychlé degradace byl příliš bolestivý.

V tomto zlomeném stavu se Max setkal se svým dlouholetým kamarádem, který kdysi trénoval v Senseiově týmu. Přítele od té doby osud také trochu potrápil, ale vydařený sňatek jeho situaci zachránil. S pomocí tchána si zařídil vlastní malý obchod na trhu, kde obchodoval barvami pro automobily. Max se za ním přestěhoval do jiného města. Začal mu pomáhat. Pak se dokonce stal partnerem. Ale touha být mocnější a bohatší ho neopouštěla. Stalo se to u něj jakousi posedlostí.

Několik let před tím než Max s konečnou platností přítele podrazil, když zanechal jeho rodinu prakticky bez prostředků k živobytí, v obrovských dluzích, obdržel jeho kamarád poštou neobvyklou zásilku. V ní byla kniha se zvláštním názvem „Sensei ze Šambaly“. Po přečtení si pospíšil, aby se podělil s Maxem o své dojmy, zejména ho uchvátila duchovní praktika Lotosového květu. Navíc mu otevřeně vyprávěl o svých úžasných pocitech, které zažíval, když začal tuto meditaci provádět. Přiznal se, že takovou vnitřní duchovní celistvost ještě nikdy v životě nezažil.

Nadšené ohlasy přítele do jisté míry Maxe zarazily. Vzal si knihu, aby si početl, a znovu se ocitl v harmonickém Senseiově světě. Duše se zachvěla starými vzpomínkami… Max usoudil, že s největší pravděpodobností tuto knihu napsala dívka, která také chodila na tréninky a která se důkladně zajímala o duchovní cestu rozvoje. Až do teď pro něj zůstalo záhadou, proč brala Senseiovu filozofii tak vážně. Max si také všiml, že je kniha napsána formou beletrie, ale že je až příliš autentická. Dozvěděl se o mnoha událostech, které se skutečně v životě odehrály. Vzpomněl si na Senseie. Hněv, jako takový, už zmizel. Všechny tajné myšlenky Ega byly v té době spojeny s účastníky aktuálního podnikání. Zbaven tohoto hustého závoje, Max cítil, že jeho duše byla vždy tomuto člověku nakloněna. Zmocnila se ho lehká nostalgie ohledně minulosti. Dokonce se snažil znovu provádět tu duchovní praktiku. Ale právě teď mu to šlo mnohem hůře než předtím při nejneúspěšnějších pokusech. Max se zlobil sám na sebe. Ztráceje bývalou stabilitu, jeho Ego se snažilo rychle obnovit své dominantní postavení. Z hněvu, z vnitřní bezmocnosti vlastní duchovní podstaty Max namluvil příteli, že próza je próza a že všechna ta všeobjímající láska odvádí člověka od toho hlavního – od podnikání. Max se v duchu zaradoval, když viděl, jak jeho kamarád při těchto slovech poklesl na duchu. Konečně se splnilo jedno z jeho tajných přání: že právě jeho slova, a ne slova Senseiova, i když jen ze stránek knihy, měla vliv na kamaráda. Nakonec Max získal dlouho očekávanou moc, i když malou, i když jen nad svým přítelem, ale přece jen vlastní moc…!

* * *

Z těchto hrozných vzpomínek se nové, mlaďounké Maxovo tělíčko třáslo jako v zimnici. Teprve teď si uvědomil, v jak velkém rozsahu se ho zmocnilo Ego. Ve skutečnosti i tehdy, když Max letěl do propas ti hmoty, dokonce i v tom okamžiku jeho osudného pádu mu Sensei podal pomocnou ruku. Ale on kvůli vlastní nafoukané samolibosti jednoduše toto přátelské gesto ignoroval, protože bláhově věřil, že letí do vlastního ráje. Vůbec netušil, že se tento ráj promění v naprosté peklo.

Po několika letech se splnil jeho dlouho očekávaný sen. Max vymyslel a rozehrál kombinaci, v níž se obohatil jako v pohádce. V sázce byly velké peníze. Kvůli této transakci přesvědčil přítele, aby si vzal bankovní úvěr na velkou sumu. Ten zastavil veškerý svůj nemovitý majetek. Copak mohl tehdy předpokládat, že jej Max, dlouholetý přítel a partner, přes noc do nitky ožebračí, kdy bez výčitek svědomí vezme jeho rodině vše, co nabyla za tolik let?

Kresba Anastasie Novych „Předdveří Šambaly“.

Zhotoveno podle skic Rigdena Djappa

Právě díky této „malé oběti kvůli velkému snu“ Max zbohatnul. V jeho životě se vše náhle změnilo. Začal žít v komfortních podmínkách, stal se ředitelem své vlastní společnosti, začalo na něj pracovat mnoho lidí. Peníze tekly proudem… A vtom místo luxusu jen prázdnota a temnota, namísto spoléhání na vlastní moc naprostá bezmocnost a neschopnost cokoli změnit.

* * *

V dětské tváři se odráželo šílené zoufalství. Holčička se úzkostně rozhlížela kolem sebe. Pohledem se zastavila na své matce, která se již bez zábran objímala a líbala s cizími muži. Max si představil svou tíživou budoucnost a zvolal se slzami v očích:

„Neee! Sensei, vrať mě zpátky do minulosti! Já vím, že je to v Tvé moci. Přísahám, všechno jsem pochopil!“

„Do minulosti?“ řekl klidně Sensei. „K čemu potřebuješ minulost? Podívej se dovnitř sebe. Co tě právě teď táhne do minulosti? Získané postavení ve společnosti, bohatství?“

„Ne. Ano… Ne. Sensei, já nevím. Ale určitě se napravím! Vždyť jsem si všechno uvědomil! Jen mě vezmi odsud pryč…“

„Přebývání v tomto těle je důsledkem tvé minulosti. Byla to tvoje volba!“

„Já jsem nevěděl, já si nemyslel, že jsi tehdy skutečně řík…“ Max se zarazil v půli slova.

„Říkal pravdu?“ dokončil Sensei jeho myšlenku. A po chvíli mlčení se smutkem řekl: „Měl jsi ve svém životě více než reálnou šanci. Měl jsi přístupné všechny možné duchovní nástroje. Použil jsi alespoň jeden z nich, aby sis pro sebe postavil archu spásy? Zatímco jsi tyto nástroje zkoumal, hledal v nich výhody a nevýhody, tvůj vyhrazený čas vypršel. Nyní sklízíš plody svých pochybností.“

„Odpusť mi… Co teď se mnou bude?! Sensei, ty jsi přece můj přítel… Co teď? No, co mám… Proč mi nevěříš?“

„Proč jsi tedy tehdy nevěřil ty mně?“ odpověděl Sensei na otázku otázkou.

„Všechno jsem ale pochopil! Změň alespoň můj osud! Copak budu celý život plavat v těchto sračkách?!“

Sensei se hořce pousmál a unaveně řekl:

„Tys nepochopil nic… Dosud toužíš po banánech… Nuž podle víry tvé nechť je ti dáno…“

Holčička rychle zamrkala. Její pohled se opět stal dětsky naivním. Otřela si z obličeje vlhkost, která se vzala neznámo odkud. Podívala se na zachované domky z písku. Zvedla se, zkroutila nespokojeně rtíky a vztekle je rozdupala. Popadla svou oblíbenou modrou lopatku a rozběhla se k matce. Čas jako by se zpomalil a promítal na svém neviditelném filmu každý její vzdalující se krok.

Sensei se podíval na jeden z ležících vedle něj kamenů, kterými děvčátko zdobilo své stavbičky. Vzal ho a vyhodil do vzduchu. Kámen letěl vzhůru a jeho hladce vyleštěný povrch se hravě blýskal na slunci. Postupně se použitá síla začala zmenšovat. Když byla spotřebována, kámen dosáhl svého kulminačního bodu. Visel tam jen zlomek vteřiny a se zvyšující se rychlostí začal rychle padat dolů. Z nebeských výšin těžce dopadl na rozžhavený písek a zaujal svou obvyklou polohu. Sensei se na kámen lítostivě podíval. Pak nabral do rukou hrsti písku. Zaměřil na ně svůj pohled. O pár vteřin později rozevřel dlaně. Na nich už roztahovali svá křídla dva nádherní ptáčci. Lehce je nadhodil. A oni plavně letěli pryč do nebeských výšin. Sensei se usmál, když je doprovázel pohledem. Pak sklopil zrak a rozhlédl se kolem. Čas i nadá le přehrával svůj zpomalený zastaralý film, pomalu přesunoval lidi. Sensei si těžce povzdechl, ohlédl se za vzdalující se holčičkou a tiše pronesl:

„Ach, lidé, lidé… Jak dlouho se budete starat o okamžiky a popírat věčnost?“